A8 Janáček. Martin. Milhaud. Schumann

Předposlední koncert orchestrální abonentní řady nabízí snad nejrozmanitější program ze všech devíti koncertů.

Začneme Leošem Janáčkem, nedostižitelným zjevem české hudby, jehož kompoziční jazyk, ovlivněn moravským prostředím, dozrál k opravdu mimořádné originalitě. My se ovšem vrátíme na samý začátek této fascinující cesty.

Suita pro smyčce vznikla jako jeho vůbec první orchestrální dílo ještě na sklonku 70. let 19. století — největší slávy se přitom Janáček dočkal až o tři dekády později.

Také Symfonie č. 1 B dur „Jarní“ Roberta Schumanna je dílem, které předznamenává velkou budoucnost svého geniálního autora, jednoho z nejvýznamnějších představitelů německého romantismu.

V centru večera pak stojí dvě kontrastní kompozice pro sólový saxofon a orchestr.

Teskná, melodická Balada švýcarského skladatele 20. století Franka Martina představuje saxofon jako cituplný, tvárný nástroj. Jiskřivý Scaramouche člena neoklasicistního seskupení Pařížská šestka Darie Milhauda zas staví do popředí virtuosní rozměr saxofonu.

Sóla se v obou dílech ujme Valentine Michaud, jež přepsala historii, když jako vůbec první saxofonistka hrála s Vídeňskou filharmonií.

Dirigovat bude vycházející hvězda Oscar Jockel, asistent šéfdirigenta Berlínské filharmonie.

„Jako malý jsem slyšel ve velké gotické katedrále v rodném Řezně velikonoční nešpory. Najednou jsem se ocitl v úplně jiném světě, mimo čas, a zároveň jsem měl pocit opravdové přítomnosti, života tady a teď,“ vzpomíná na zásadní okamžik svého života dirigent a skladatel Oscar Jockel. Hudba je pro něj cestou do jiného vesmíru, v němž se člověk ztratí, aby se paradoxně skrze tuto ztrátu vrátil sám k sobě.

Byl jste choralistou slavného chlapeckého sboru Regensburger Domspatzen. Jak na ta léta vzpomínáte?

Tehdy jsem se chtěl bavit a hrát fotbal, ale teď, když se podívám zpátky, tak si říkám: „Pane Bože!“ V posledním ročníku je takovou zakázanou tradicí vyrýt své jméno do zdi katedrály. Vidíte tam třeba Nicolaus 1307! Chlapci, kteří před stovkami let chodili do stejné školy, zpívali stejné chorály, vyryli svá jména do kamenné zdi v zadní části kostela. Neuvěřitelný pocit.

Tam jste se zamiloval do hudby Giovanniho Palestriny?

Můj velký hrdina! A hudební minulost, ze které jsem vzešel. Totálně.

V Praze ale uvedete program tomuto skladateli dosti vzdálený.

Celý koncert začneme obklopeni přírodou díky Janáčkově Suitě pro smyčce, pak postoupíme do úplně jiného světa – ztratíme se v Martinově polytonální baladické hudbě se sólovým saxofonem –  a na konci první poloviny přijde Milhaudův taneční Scaramouche. Ve druhé půli pak zazní „Jarní“ symfonie Roberta Schumanna, která nás opět vrátí k původnímu motivu přírody.

Těší nás, že jste do programu zařadil Leoše Janáčka! Jaký je  váš vztah k české hudbě?

Možná mi to nebudete věřit, ale naše první setkání bylo velmi závažné a hluboké. Myslím, že mi bylo jedenáct, když jsem opravdu zatoužil mít doma partituru Dvořákovy Novosvětské. I když jsem vlastně nebyl vůbec schopný takovou partituru přečíst! Ale byla to skutečně má první skladba, kterou sem kdy vlastnil. Miloval jsem ji a toužil jsem ji jednou dirigovat. 

V jednom rozhovoru jste o sobě prohlásil, že jste stoik. Jak jste k tomuto životnímu postoji došel?

Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, protože jsem k němu vlastně nedošel – vždycky jsem se tak prostě cítil. Nehledě na to, v jak bezútěšné životní situaci jsem byl, vždycky jsem měl někde uvnitř sebe jistotu, že všechno dobře dopadne. Tohle je ten můj stoicismus. Jsem svým způsobem velmi odolný.

Podstatou stoicismu je ale po ničem netoužit. Skutečně nemáte životní či profesní cíle? 

Můj management to asi nebude slyšet rád, ale opravdu a upřímně si nedávám cíle typu: do třiceti musím dirigovat všechny tyhle orchestry, jinak se budu cítit jako ztroskotanec! Na druhou stranu není pravda, že bych si sám na sebe nenakládal břemena. Ale určuji si je sám, takže nejsem nikým nucen překonávat nebezpečí. A nikdy nekalkuluji, co se mi víc vyplatí. 

Co vás definuje jako umělce?

Naléhavost tvořit. Myslím, že proto existuji, proto jsem na světě. Proto jsme na světě!

Máte za sebou sezonu s Berlínskými filharmoniky a více než roční spolupráci s Ensemble intercontemporain v Paříži. Jak vás tato zkušenost změnila?

Díky Kirillovi Petrenkovi jsem se utvrdil v názoru, že na prvním místě musí být vždy hudba. Existuje mnoho vnějších tlaků, jako třeba mít dobrou agenturu a skvělý marketing, zvolit dobře image nebo každý  den postovat něco na sociálních sítích! Rozumím, že v době, jak  je ta naše, je velmi důležité lidi informovat a snažit se přemýšlet o koncertních formátech, které jim jdou naproti. Nicméně to podstatné je dělat dobře a naplno hudbu. Neznám jiné těleso, které by bylo tak odvážné a ochotné riskovat jako Berlínští filharmonici! Jsou schopni jít až na samou hranu, kdy si říkáte: „Ještě krok a všechno to spadne!“ A to samé naladění jsem zažil v Paříži, kde jsem pochopil, jak důležité je vytvořit pro hráče výborné vnější podmínky, aby  ze sebe mohli vydat to nejlepší. Naštěstí ještě existují instituce, které to dokážou a tuto cestu respektují, ale vidím i nebezpečné situace, kdy jako první nastoupí potřeba prodat a teprve pak se vymýšlí program. Když ale máte v ruce neuvěřitelnou, byť ne tak populární skladbu, kterou stojí za to s lidmi sdílet, je na hudebním průmyslu najít cestu, jak zúročit tuhle krásu neznámého a vidět možnosti, které nabízí. Vždycky záleží na tom, jak s nápadem pracujete, co z něj dokážete vytvořit. Znáte tu anekdotu o vlastníkovi továrny na boty, který přijel do Ghany hledat nové trhy? První agent mu odpověděl: „Ztracený případ. Zdejší lidé nenosí boty, takže je úplně zbytečné sem nějaké vozit.“ A druhý zvolal: „Fantastická myšlenka! Lidé v Ghaně zatím žádné boty nemají!“ A to je přesně ono.

V rozhovorech otevřeně mluvíte o svých problémech se sluchem, když jste byl chlapec. Jaký je vnitřní svět dítěte, které musí překonávat tak obrovské komunikační bariéry?

Když vyrůstáte ve světě, kde je všechno modré, nikdy si nepoložíte otázku: Jak vypadá modrá? (Usměje se.) Nedokázal jsem komunikovat slovy, a tak jsem si místo toho sedl ke klavíru a s jeho pomocí jsem se snažil vyprávět příběhy, nebo  spíš vyjádřit své pocity z událostí, které se staly. V té době mi to ale připadalo jako naprosto normální a přirozené.

Jak tahle zkušenost poznamenala váš život dirigenta a skladatele? 

To opravdu nevím. Zůstal ve mně  jen ten zvláštní pocit, že jsem komunikoval pouze pomocí zvuků. Šlo o poměrně vzácnou vadu sluchu, kdy se uši dovyvinou mnohem později než vše ostatní. Dnes  už o mně tento dětský hendikep příliš mnoho neříká, protože se vše spravilo a slyším výborně. Mluvím o této zkušenosti, protože existuje spousta lidí, kteří se jako děti potýkali s něčím podobným.  Nebyli úplně normální. Já jsem  měl to obrovské štěstí, že mi bylo umožněno dělat hudbu, díky níž jsem se mohl vyjádřit. A jsem za to strašlivě šťastný. Jinak by mě to asi zlomilo. Proto je pro děti tak důležité, aby měly přístup k hudebnímu vzdělání, aby mohly vykročit ze své reality a otevřel se jim jiný, nádherný svět. Proto vyprávím svůj příběh.