Historie

Snad každý muž, který se v předrevolučních dobách připravoval na profesionální kariéru hudebníka, se setkal s pojmem Armádní umělecký soubor. Při­pravuje se však jeho rekonstrukce, místo velkého symfonického orchestru chce nové vedení vytvořit profesionální komorní orchestr špičkové úrovně. Je jasné, že k tomu potřebují angažovat co nejlepšího dirigenta. 

V té době na úplně jiném místě v Praze vzniká v malém vydavatelství idea natočit CD s vycházející hvězdou Evou Urbanovou. Hledá se orchestr. Kdosi doporučí, že existuje jakýsi Nový český komorní orchestr, prý vynikající smyčcové těleso, které řídí Jiří Bělohlávek. 

Málokdo tuší, že Nový český komorní orchestr právě prochází krizí. Mladí hudebníci v čele s Tomášem Hanusem a jejich umělecký "supervizor" Jiří Bělohlávek si uvědomují, že mají-li postoupit dále, musí svoji činnost zpravidelnit. Navíc mnozí z hráčů začínají uvažovat o tom, co budou dělat po ukončení studií. Někteří již mají stálé angažmá v orchestrech či divadlech, ze všeho nejraději by však hráli spolu. Myšlenka spojení mladého orchestru s armádou jim zpočátku připadá nereálná... 

V dubnu roku 1994 podepisuje Jiří Bělohlávek smlouvu s ministrem obrany o vytvoření a zřizování komorního orchestru v rámci tehdejšího Armádního uměleckého souboru, a to minimálně po dobu pěti let. Ve dnech 24. – 30. června se koná v Galerii čerstvě rekonstruované budovy AMU konkurz na obsazení míst v orchestru. Přihlášeno je na 184 hudebníků, nakonec se jich dostaví 114. Ohromný nával je zejména v dechových nástrojích: 29 přihlášených klarinetistů, 24 flétnistů, 20 hobojistů. Napjatá atmosféra očekávání, občas se ozve uvolněný smích, třeba když Radek Baborák, budoucí sólista České filharmonie, Mni­chovské filharmonie a Berlínských filharmoniků, přichází s otázkou "Nemá tu někdo hornu?", aby se suverénně stal jedním ze zakládajících členu nového orchestru. Orchestru, jemuž dává Jiří Bělohlávek do vínku název Pražská komorní filharmonie.