A5 Schönberg. Brahms. Beethoven

Rakouského skladatele Arnolda Schönberga (1874–1951) spojuje s dalšími dvěma skladateli na našem programu mnohem víc než jen město Vídeň.

Jsou to právě Beethoven a Schönberg, kteří vytýčili hraniční linie širší romantické tradice: Beethoven při jejím vzniku, Schönberg pak v jejím závěru. První z nich vstřebal a propracoval vídeňský klasicismus, druhý byl zas vůdčí osobností tzv. druhé vídeňské školy. A oba dva se díky svým formálním, technickým a instrumentálním inovacím, které lze nazvat revolučními, nesmazatelně zapsali do dějin hudby.

Navíc jsou oba také symbolem strádající umělce, které ve své době nedošel pochopení. 

Víme také, že Schönberg ve svých esejích a konečně i při své učitelské praxi později otevřeně přiznává, že od počátku obdivoval Brahmse a že ho ve svých raných dílech i napodoboval.

To se ostatně v jeho hudbě zřetelně odráží jak z hlediska žánrového – většina Schönbergových raných děl spadá do tří „brahmsovských“ žánrů: Lied, klavírní hudby a komorní hudby (zejména pro smyčce) – tak také z hlediska techniky a stylu: v krystalicky čisté tonální struktuře, při zacházení s hudebními motivy a ve snaze po vyváženosti fráze.

Již v Schönbergově raném Smyčcovém kvartetu D dur (1897) se Brahmsův vliv jasně projevuje například použitím oblíbené Brahmsovy variační formy. Není tedy divu, že muzikologové v rámci Schönbergovy mladické tvorby definují doslova „Brahmsovo období“, dokladů je na to nespočet. Dá se přímo říci, že jeho skladatelské zrání bylo katalyzováno obdivem k Brahmsově hudbě a její asimilací. A právě v tomto období také vznikly Valčíky pro smyčcový orchestr (1897).

Forma valčíku se prolíná celým Schönbergovým dílem a často předznamenává klíčové momenty ve skladatelově kompozičním vývoji. Jako mimořádně nadané dítě složil Schönberg soubor valčíků Allianz-Walzer (1882), který dedikoval své babičce.

Jeho Valčík (1921) z Pěti klavírních skladeb op. 23 je zas považován za vůbec první dvanáctitónovou kompozici.

A jeho Variace pro orchestr op. 31 (1928), které při uvedení vyvolaly skandál, obsahují valčík, ve kterém poprvé uplatnil dodekafonický kompoziční přístup pro větší nástrojové obsazení. Valčíku zůstal Schönberg věrný po celou svou kariéru včetně pozdních děl. Kromě valčíků vlastních aranžoval pro zvláštní příležitosti i některé z těch od Johanna Strausse.

V roce 1895 nastoupil Schönberg do vídeňského amatérského smyčcového orchestru Polyhymnia jako violoncellista. Ředitelem tohoto souboru byl Alexander von Zemlinsky, Schönbergův přítel a rádce (a později jeho švagr). Je známo, že program prvního koncertu orchestru v březnu 1896 zahrnoval nejen hudbu Zemlinského, ale i skladby Schoenbergovy, které tehdy zazněly před publikem vůbec poprvé.

Není přesně známo, která ze Schönbergových partitur byla při této příležitosti provedena. A nemáme ani žádné důkazy o tom, že program zahrnoval i jeho „jedenáct“ valčíků (poslední z nich zůstal neúplný).

Nicméně je celkem pravděpodobné, že by právě pro tento soubor mohl Schönberg zkomponovat tyto delikátní, příjemně melodické skladby vídeňského stylu připomínající tak trochu schubertiánské ländlery.

Za oficiální světovou premiéru těchto valčíků je ovšem považováno představení v salcburském Mozarteu v roce 2004, které se konalo krátce po jejich vydání. Jejich celková délka se pohybuje kolem 13 minut.