K6 Jan Novák

Postavil se komunistické diktatuře, a tak musel část svého života prožít v nucené emigraci. O skladateli Janu Novákovi (1921–1984) vypráví jeho dcery Dora a Clara.

Jaký byl váš tatínek?

Clara: Dora mu přezdívá „člověk jara“. Přinesl lidem kolem sebe mnoho dobra, aniž by se na to nějak zvlášť soustředil nebo o tom mluvil. Obrovsky pozitivní člověk a úžasná osobnost.

Je pravda, že vás jako děti nutil do studia latiny?

Dora: Nutil rozhodně není to správné slovo. Z jeho pohledu to byla mezinárodní řeč. Chtěl nás pořádně vyzbrojit do života. Se mnou konverzoval latinsky, sotva jsem se naučila mluvit. Jednou jsem údajně použila jadrného českého výrazu, když jsem táhla na kopec koloběžku, a tatínek mě poučil, že příště mám místo toho říci „di te perdant“, což zní podobně, a nikdo se nad tím nepohorší!

Ještě jako student konzervatoře byl za druhé světové války nasazen na nucené práce v Německu…

Dora: …odkud se mu podařilo po dvou a půl letech uprchnout. Jeho kamarád vystavoval falešné propustky. Když si chtěl ale otec na nádraží koupit jízdenku, zjistilo se, že na propustce chybí razítko. Vyprávěl, že se tenkrát zavřel na toaletu a nějakou dobu se třásl. Hrál o svůj život. Pak vstoupil do kanceláře a bouchl do stolu: „Konečně jsem dostal propustku a oni mi zapomněli dát razítko!“ Propustku mu orazítkovali a tatínek se vrátil do Čech, kde se až do konce války schovával u příbuzných na venkově. Komponoval, hrál komorní hudbu, studoval díla Johanna Sebastiana Bacha. Každý večer si přečetl jednu Bachovu fugu a ráno ji zahrál zpaměti na klavír. Neměl jen nadání, ale i nezlomnou vůli učit se.

Po válce odjel do New Yorku studovat k Aaronu Coplandovi a Bohuslavu Martinů.

Clara: Po první hodině u Martinů byl úplně na pokraji zoufalství, protože Martinů jeho práci naprosto rozcupoval! Vydržel a stali se z nich velcí přátelé. Neprobírali jen hudbu, ale Martinů posílal tátu do muzeí, rozebírali poslání umělce a umění obecně. Když se pak táta vrátil v osmačtyřicátém domů, věřil, že se Martinů za pár měsíců objeví na HAMU. Kdyby věděl, jak to dopadne, možná by v New Yorku zůstal, i když v Čechách na něj čekala maminka. Vrátil se i kvůli ní.

Dora: V pozdějších dopisech oslovoval tatínek Martinů „Padre“. On mu na oplátku od 50. let ve svých dopisech tykal. Když jsem se narodila, byl „Padre“ požádán, aby se stal mým kmotrem. „Alespoň tímto jménem jsem přidělen do rodiny,“ napsal poté Martinů v dopise v říjnu 1958.

Pak přišla padesátá léta.

Dora: Tatínek byl členem církve, nebál se veřejně mluvit latinsky, nešel k volbám a soudruhy, kteří k nám domů tehdy přinesli volební urnu, vyhodil.

Clara: To byl tehdy opravdu strašlivý poprask! Byl vyhozen ze Svazu skladatelů, dokonce jsem četla zápis ze schůze, kde všichni – až na jednoho, který se schoval na záchodě – zvedli ruku pro jeho vyloučení. Otec tehdy jen řekl, že není koho volit, protože je jen jedna strana. Z vyprávění strýce Richarda vím, že pár týdnů potom spolu někam jeli a on si představoval, jak bude táta zoufalý – ztratil práci, já jsem se zrovna měla narodit… A on se jen smál: „To jsem je ale naštval!“

Ani v této složité době jste však neztratili kontakt se světem?

Dora: Ještě v Brně na přehradě jsme mívali často hosty ze zahraničí. Pamatuji si na Františka Rybku, Borise a Janice Martinovi, Bernharda Rövenstruncka a na Charlotte Martinů. V emigraci nás pak v Dánsku navštívili dirigenti Josef Hrnčíř a Zdeněk Mácal, v Itálii Karel Ančerl, kterého rodiče jednou v létě „náhodou“ potkali na ulici v našem bydlišti v Rivě. Ančerlovi právě přijeli na dovolenou a mistrova první slova byla: „V jaké p..... to tady sedíte?“ Ale bylo tam krásně! Pobyli u nás několik dní. Byt sice nebyl velký, ale rodiče uměli vždy vytvořit pohodu.

Léta v emigraci přišla po srpnu 1968 – nejprve v Dánsku, pak v Itálii a Německu.

Dora: V srpnu 1968 byl tatínek zrovna v Itálii s Kühnovým sborem. Maminka mu tehdy poslala „šifrovanou“ zprávu rozhlasem, aby se nevracel domů. Někdo tu zprávu tehdy uslyšel a předal mu ji.

Clara: Kdyby se vrátil, šel by rovnou do vězení. Takže jiná alternativa než emigrace pro nás nebyla. Náš odchod ale vlastně ani dramatický nebyl, až na získání víza. Maminka tenkrát zfalšovala otcův podpis. Na policii v Brně, kam se podávala žádost, samozřejmě věděli, že táta není doma, ale dělali, že to neví. Tenkrát existovala mezi lidmi i velká solidarita. Pomáhali si. To bylo velmi krásné. Myslím, že táta bral emigraci tak jako celý svůj život. S lehkostí. Pro oba rodiče muselo být samozřejmě strašlivě smutné, když jim umírali rodiče, a oni u toho nemohli být. V Itálii to také bylo pro tátu velmi těžké z důvodu, že skladatelé, kteří tam tehdy byli u moci – Berio, Nono – byli všichni komunisté a táta se, jako utečenec z komunistického Československa, do tohoto obrazu příliš nehodil. Ale nikdy nebyl zatrpklý. To lidské vždycky převládlo.

Pojďme k programu vašeho koncertu. Představujete skladby z osmdesátých let, proti kterým stojí Capriccio z konce let padesátých.

Clara: Capriccio je zvláštní tím, že jde o politicky velmi angažované dílo. Protestsong proti tehdejšímu režimu. Je hodně jazzové a jazz byl tehdy absolutně zakázaný. Asi nejduchovnější skladbou programu je Hoson zes, jedno z tátových posledních děl, ve kterém se nechal inspirovat Seikilovou písní. Nenechte se však mýlit, že to byla nějaká duchovní píseň! Ve starověkém Řecku se zpívala po hospodách. Byl to ale první antický nápěv, u něhož se dochoval nejen text, ale i melodie. Myslím, že tohle bylo pro tátu inspirací a motivací.

Co unikátního vnesl Jan Novák do české hudby 20. století?

Clara: Mezinárodnost. A to nejen tím, že odešel do emigrace a zemřel jako Ital. Když jsem byla mladá, ptala jsem se ho, co mohu udělat pro český národ? A on mi tehdy řekl: „Dělej co nejlépe to, co děláš, a lidé si sami všimnou, odkud jsi,“ což mi přijde velmi pravdivé. Naší zemi děláme nejlepší reklamu tím, že dobře děláme svou práci a žijeme (zamyslí se) správně.

Text: Iva Nevoralová