Anne Akiko Meyers

„Buďme dobrými správci svého talentu a využijme ho k tomu, abychom otiskem své duše učinili svět lepším,“ říká Anne Akiko Meyers, houslistka, která ve dvanácti debutovala s Newyorskými filharmoniky a její umění obdivoval japonský císař Akihito. V roce 2014 byla časopisem Billboard zařazena mezi nejprodávanější umělce klasické hudby.

S PKF — Prague Philharmonia se představí poprvé a nabídne skladby Antonína Dvořáka a Philipa Glasse. Nemá ráda zvonění budíku. Co naopak miluje, je rychlá jízda autem, horká koupel a hořká čokoláda s karamelem. „Ráda žiji život s vášní a intenzitou,“ říká o sobě rodilá Američanka, jíž však z poloviny koluje v žilách japonská krev.

Narodila se v San Diegu, dětství ale strávila na území Mojave Desert v Ridgecrestu, odkud ji její matka několikrát týdně vozila na lekce houslí do Los Angeles. Čtyři hodiny tam, čtyři zpátky. „Dodnes si vzpomínám, jak mi bylo sedm a v kalifornské poušti jsem trénovala na předním sedadle našeho Volkswagen Brouka.“

Na své koncerty si mohla sama vybírat šaty podle charakteru hudby. Pro Mozarta čistě bílé s růžovými stuhami, pro Lala ohnivě červené, pro Mendelssohna modré. „Právě v té době jsem si začala hudbu spojovat s emocemi a s vyprávěním příběhů.“

Závratná kariéra

V jedenácti letech debutovala s Losangeleskými filharmoniky, o rok později s Newyorskými filharmoniky pod taktovkou Zubina Mehty. „Nesmíme nikdy ustat v hledání krásy. A to hledání začíná u lidí jako Anne Akiko Meyers,“ prohlásil tehdy Mehta.

„Vzpomínám si, že jsem byla strašlivě nervózní. Měla jsem tehdy šíleně velké nohy, takže mě bylo vždycky slyšet, když jsem vycházela na scénu. ‚Buch, buch, tady ji máme!‘ Všechno bylo samozřejmě úžasně vzrušující, ale v tomhle věku jste zkrátka hlavně vykulení. Když jsem přijela do New Yorku, myslela jsem, že jsou ulice ze zlata! Koukala jsem na vše s otevřenou pusou.“

V šestnácti podepsala exkluzivní smlouvu s agenturou, v osmnácti natočila svou první sólovou desku v Abbey Road Studios, v devatenácti poprvé spolupracovala s Johnem Williamsem. A ve třiadvaceti se dostavilo totální vyhoření. Odložila housle do futrálu, přestala poslouchat hudbu. Cestovala, četla… „Vydržela jsem to čtyři týdny, než se mi do snů začaly vkrádat temné myšlenky, že bych už snad nikdy neměla dělat hudbu. A cítila jsem, že ztrácím kus své duše.“

Vrátila se a na dalších třicet let se stala jednou z nejvyhledávanějších houslistek světa. V Sydney hrála pro 750 000 diváků, v Japonsku pro císaře Akihita a do jejího portfolia netradičních vystoupení patří i americká státní hymna před vyprodaným stadionem Dodgers v LA. Její nahrávka skladby Birds in Warped Time II Someje Satoha inspirovala architekta Michaela Arada k návrhu The World Trade Center Memorial na newyorském Manhattanu.

Jedním z motorů její umělecké kariéry a životním posláním je podpora mladých talentů a spolupráce s žijícími skladateli. „Cítím se velmi privilegovaně, že si mohu sednout s dnešními ‚Beethoveny‘, diskutovat s nimi o jejich hudbě a vytvářet skrze ni společné příběhy,“ říká Anne Akiko Meyers.

Vedle Johna Williamse patří mezi autory, se kterými úzce spolupracovala, například legendární Arvo Pärt, Einojuhani Rautavaara, Arturo Márquez, pionýr elektronické hudby Ryuichi Sakamoto, dvojnásobný držitel Ceny Grammy Michael Bolton, jazzová ikona Chris Botti nebo Wynton Marsalis, který pro ni napsal kadenci do jednoho z Mozartových houslových koncertů.

„Myslela jsem, že bude jazzová, ale on cítil, že musí respektovat Mozarta a držet se jeho stylu. Nevím, jestli by to napsal stejně, kdybych jej požádala dnes. Je vždy velmi těžké odhadnout, jak věc dopadne, protože se dotýkáte jen velmi krátkých epizod života tvůrců, kteří procházejí mnoha změnami. Celé tajemství tkví v načasování.“

V soustavné práci se soudobými skladateli vidí své velké štěstí. Momentálně se například rodí skladba Billyho Childse pro housle, jazzové trio, smyčcové kvarteto a smíšený sbor. „Pracovat na různých projektech, o kterých byste normálně ani nepřemýšleli, je jednoduše inspirující, vytváří to nový jazyk, kterým jsem vždycky chtěla mluvit, a když se navíc skladatelé nechají inspirovat i mimo své běžné komunikační prostředky, pohání mě to vpřed a vzrušuje mě to. Ráda pozoruji, kam až může hudba zajít.“

Philip Glass

„Hledání jedinečnosti může vést na podivná místa. Tabu – věci, které bychom neměli dělat – jsou často nejzajímavější,“ prohlásil v jednom z rozhovorů Philip Glass. „Otec nové americké hudby“, jak jej nazývá Anne Akiko Meyers, držitel tří oscarových nominací za filmy Kundun, Zápisky o skandálu a Hodiny a Zlatého glóbu za hudbu k filmu Truman Show, napsal svůj Houslový koncert č. 1 v roce 1987 jako první orchestrální dílo od svých studentských let.

Skladbu psal čtyři měsíce, od listopadu 1986 do února 1987, a žánru koncertu, který v té době působil již spíše jako přežitek, dokázal vtisknout novou mystiku. „Jde o monumentální dílo. Velmi důležité a velmi populární. Když ho Philip psal, myslel na svého otce. Ve druhé větě je téma, kde zaznívají tóny D-A-D (dad – otec). Myslím, že tahle skladba je velmi blízká jeho srdci,“ říká Meyers. „Philipova hudba je promyšlená, tísnivá, uchvacující. Ukrývá v sobě jistou dávku mysticismu a něco velmi filmově přitažlivého,“ dodává.

Skladba představuje pro houslistu velkou výzvu. „Je velmi meditativní. Hudební linku musíte cítit. Jakmile začnete počítat, může to celý proces úplně zničit. Uvnitř těch mnoha opakování existuje melodie, kterou stačí vynést na světlo – pak začnete vnímat její oduševnělost a příběh. Jako když zpívá mnich. Ten u toho také nemyslí na slova. Zpívá a soustředí se na dech a na jistý druh transformace.“

Anne Akiko Meyers má ke Glassově hudbě velmi blízko. V Centru Arvo Pärta premiérovala v roce 2019 jeho Metamorfózy v úpravě pro housle a klavír, a aktuálně pro ni Philip Glass píše dokonce novou skladbu. Houslový koncert č. 1 uvede v této sezoně nejen v Praze s PKF, ale například i v Hollywood Bowl s Losangeleskými filharmoniky.

Antonín Dvořák

„Zahrát si v jednom večeru americkou hudbu a Dvořáka, který se ve své době nechal Amerikou inspirovat, je skutečně krásné spojení,“ rozhovoří se s nadšením Anne Akiko Meyers, když se náš rozhovor stočí na českou hudbu.

Dvořákova hudba ji provází od dětství. Vyrůstala na Humoreskách, nastudovala Houslový koncert a moll, a Romanci f moll dokonce v roce 1993 natočila s Philharmonia Orchestra pro label RCA. „Je to krásný kousek, myslím, že jedna z nejhranějších romancí, které kdy byly napsány pro housle. Připomíná mi abstraktní obraz. Tahle hudba dává člověku absolutní svobodu vyjádřit svůj smutek, radost, lásku i vášeň.“

Dvojí zážitek

Koncert s Anne Akiko Meyers nabídne nejen špičkovou interpretaci Dvořákovy a Glassovy hudby, ale i jedinečný zážitek z nástroje, na který zazní – housle Ex-Vieuxtemps Guarneri del Gesù z roku 1741, o nichž se tvrdí, že mají jeden z nejkrásnějších témbrů na světě.

Vzácný nástroj, na nějž hrál slavný Henri Vieuxtemps, se považoval za ztracený, než se zázračně objevil v roce 2012. Nejmenovaný sběratel ho měl padesát let pod postelí!