Apollo, Leader of the Muses

Classicism and Neo-Classicism – this could conceivably be the subtitle of a concert combining Wolfgang Amadeus Mozart‘s Clarinet Concerto in A major and works by two classics of the 20th century, Francis Poulenc and Igor Stravinsky, the 50th anniversary of whose death occurs in the spring of 2021. „We will be commemorating his music in various contexts throughout the festival,“ says festival Director, Roman Bělor.

This programme will see the joint collaboration of the Prague Spring‘s Artist-in-Residence, German clarinetist and composer Jörg Widmann, one of the Czech Republic‘s principal orchestras, the PKF-Prague Philharmonia, and its Chief Conductor Emmanuel Villaume.

„Mozart‘s music greatly influenced the two other works on the programme,“ says Villaume. „With simplicity and grace, his Clarinet Concerto touches the human soul directly, and deeply. It is his last concerto and the only one he composed for his favourite wind instrument. At the risk of hyperbole, I would state that it is one of the most miraculous productions of the human genius,“ he adds. „To be able to play music in Prague by one of the „saints of the city“ is something quite exceptional for me,“ Jörg Widmann confides.

Stravinskij stál v čele těch, kteří definovali modernitu hudby 20. století. Jeho neoklasické období spaluje a přetvořuje předchozí ruskou epochu Svěcení jara, Petrušky, Ptáka Ohniváka. Bere si jen kostru, esenci  kompozičních metod, pohlédne zpět až na samotný počátek historie západní hudební tradice a propojí ji se svým vlastním myšlenkovým kompozičním procesem.

Za studií jsem to nejprve vnímal jako reakcionářskou, konzervativní cestu, symptomatickou pro všechny krize. Až později jsem pochopil, že to byl jeho způsob, jak ukázat, že minulost má svou hodnotu a že ji lze  přetvořit v něco skutečně moderního. 

Rád provokoval, například prohlášením v knize Kronika mého života, že „exprese nikdy nebyla nedílnou součástí hudby“. Jak ale lidem dostatečně apelativně sdělit, že hudba romantická a postromantická, kde jsou emoce zhmotněny až na samotnou mez, není to, co ho zajímá? Dokonce i v dílech extrémně expresivních fascinují Stravinského především proporce, způsob kompozice, evoluce hudebních myšlenek, zkrátka tento intelektuální, velice racionální proces. 

Jeho hudba je v tom nejlepším slova smyslu hrou. Jako když si Bůh pohrává se svými myšlenkami.

Apollon Musagète není pouhou zkouškou stylu. Vychází z pochopení baroka, klasicismu, díla Lullyho a francouzských ouvertur, snaží se však vyčistit všechnu tu bujnost, destrukci a sílu, kterou mělo Stravinského ruské období. Mění se v cosi klidnějšího, ale stále velmi silného, moderního a radostného. Krása tohoto díla tkví v jeho řádu. Je protipólem dionýsovskému principu chápání světa, velebením rozumu velmi otevřenou a kreativní cestou, cestou vrcholného umění.

Velmi silné a zároveň velmi ambiciózní!