Dneska bude Mozart!
V hudebním světě je považována za nástupkyni české královny klarinetu Ludmily Peterkové. V roce 2019 se jako jediná dívka probojovala do semifinále prestižní Mezinárodní hudební soutěže ARD v Mnichově a zdobí ji rovněž titul laureáta soutěže Pražského jara. O tajemstvích klarinetu, inspiracích dneška i kočkách s uměleckými sklony jsme si povídali s hostem závěrečného koncertu komorního cyklu PKF Annou Paulovou.
Co podle vás vnáší ženy do světa umění?
Jen to krásné! Ženy vždy byly a stále jsou pro umělce velkou inspirací.
Čím to, že si v několika posledních desetiletích podmaňují klarinet, jenž byl dlouhou dobu čistě mužskou doménou?
Je pravda, že když jsem v deseti letech na klarinet začínala, neznala jsem prakticky žádnou ženu-klarinetistku. Klarinet byl i pro mne ryze mužským nástrojem. Asi po dvou měsících studia jsem ale slyšela hrát v Rudolfinu Ludmilu Peterkovou se Sharon Kam a fascinovalo mě to natolik, že jsem si řekla: „Takhle bych jednou chtěla hrát!“ Kvalitou se mužům naprosto vyrovnáme, ale přinášíme jinou energii.
Proto ženy-klarinetistky dosahují takových úspěchů?
Možná to bude znít zvláštně, ale řekla bych, že nám klarinet prostě sluší. Nicméně dnes je taková doba, že najdete hráčky i na nástroje, kde byste ženu opravdu vůbec nečekali, třeba na tubu. Klarinet už se pro nás stal přece jenom nástrojem poměrně běžným. Například na HAMU dnes studuje více dívek než chlapců. Možná jsou za tím i vzory, slavné klarinetistky jako právě Sharon Kam, Sabine Meyer nebo Ludmila Peterková.
Přesto – jde o instrument velmi náročný na dech.
Netroufám si ovšem říci, zda muži mají v tomto ohledu výhodu. Fyziologicky snad, ale jestli tomu tak opravdu je? U sebe jsem nikdy problém udýchat nějakou frázi nepocítila. Mít dostatek dechu není jen otázka kapacity plic, ale také cviku.
Pojďme si trochu představit klarinetovou „rodinu“. Jak se tento nástroj vlastně vyvíjel?
Předchůdcem klarinetu byl barokní nástroj zvaný chalumeau, pro který psali například Georg Philipp Telemann a Antonio Vivaldi. V dnešní době se na chalumeau řada klarinetistů učí, jako na takovou historickou zajímavost. I mě to nesmírně láká! Klarinet, jak ho známe dnes, vznikl v klasicismu, sestavil jej německý nástrojař Johann Christoph Denner. Díky němu má dnešní nástroj klapky. Zajímavostí je, že plátek, na kterém se tvoří zvuk, byl původně umístěn na horním, nikoliv na spodním rtu, takže hra byla trochu odlišná. Takto se hrálo až do 19. století.
Jaké máme typy klarinetu?
Existují klarinety v ladění in B a in A, dnes nejběžnější, hraje se na ně většina skladeb. Vedle nich máme také C a D klarinet a Es klarinet, to je takový ten malý, který můžete vidět například v dechových orchestrech. A máme tu rovněž basklarinet, velký nástroj, u kterého se sedí. Do rodiny klarinetových nástrojů rovněž patří basetový roh, pro který s oblibou komponovali Wolfgang Amadeus Mozart, Felix Mendelssohn-Bartholdy a skvěle si ho osvojili i velcí současní skladatelé včetně Karlheinze Stockhausena a Pierra Bouleze. Velice zajímavá historie se váže k takzvanému basetovému klarinetu, který v roce 1790 sestavil klarinetista Anton Stadler s nástrojařem Theodorem Lotzem. Stadler byl velkým přítelem Wolfganga Amadea Mozarta. Když tento nástroj Mozart slyšel, byl jím natolik uchvácen, že se rozhodl pro něj – a pro svého přítele Stadlera – napsat Klarinetový koncert A dur, který dnes společně s jeho Kvintetem A dur patří k našim největším repertoárovým skvostům. Basetový klarinet se nakonec neujal, protože po smrti Mozarta a Stadlera se tento nástroj nikde nenašel a ztratil se i rukopis Mozartova koncertu. Kvůli tomu se přestal používat a zanikl. To, že existoval, se zjistilo až z dochované kritiky, kde se píše, že se hrálo až do rozsahu malého C. Skladba tedy musela být napsána pro basetový klarinet.
V programu komorního koncertu PKF zazní skladby Brahmse a Zemlinského. Jakou stopu zanechali v tvorbě pro klarinet tito dva autoři?
Brahms věnoval klarinetu velké množství skladeb. Jednak napsal dvě úžasné sonáty a pak samozřejmě Kvintet h moll pro klarinet a smyčcové kvarteto op. 115. Všechny tyto skladby komponoval pro dobového virtuóza Richarda Mühlfelda. Brahms byl unesen jeho krásným tónem a nádhernou barvou zvuku. Co se týče Zemlinského, bude to asi první skladba, kterou budu od tohoto autora hrát, a domnívám se, že je také jediná, kterou Zemlinsky pro klarinet napsal. Nicméně je skutečně velice krásná.
Velmi připomíná Brahmse.
Určitě. Dokonce jsem četla, že Zemlinsky za ni obdržel třetí cenu v soutěži, kde Brahms seděl v porotě. Měl se údajně pochvalně vyjádřit, že tato skladba výborně navazuje na jeho Klarinetové trio a moll op. 114, které rovněž zazní na koncertě v rámci komorní řady PKF.
Do trojlístku skladeb jste přidali ještě Beethovena…
… skladbu velmi krásného, hravého charakteru. Určitě je znát, že byla původně psána pro dva hoboje a anglický roh, ale v té době vznikala řada trií s tímto obsazením, které se dnes hrají různě. Například Mozartova Divertimenta, původně určená pro tři basetové rohy, dnes běžně hrají dva klarinety a fagot nebo hoboj, klarinet a fagot a zvukově si to je velice podobné. Hoboj má snad jen trochu průraznější zvuk, ale jinak si myslím, že rozdíl je minimální.
Mozart měl svou klarinetovou „múzu“, Brahms rovněž. Není dnes tato „tradice“ navždy zapomenuta?
Přeji si, aby nebyla! Skladatelé se múzami vždy nechávali inspirovat a v jejich dílech je to znát. I my interpreti s odstupem času shledáváme tyto historické souvislosti zajímavé a inspirativní.
Jste vy něčí múzou?
(Smích.) Jiří Teml pro mne napsal skladbu a jinak mne oslovila spousta skladatelů, kteří mě slyšeli hrát na basetový klarinet a rádi by pro mne a pro tento nástroj něco zkomponovali.
Co pohání ke kreativitě dnešní mladou uměleckou generaci?
Určitě okolní svět. Vzpomínám si, jak jsem hrála sólovou skladbu s názvem Bug od Bruna Mantovaniho, jejíž předlohou se stala počítačová chyba. Bylo to docela zábavné, protože se jedná o kousek velmi virtuózní, krátký, vtipný, má jít o imitaci úplného rozpadu všech počítačů světa, takže jsou tam velké skoky, rychlé běhy, ale zároveň to téma samotné je zajímavé. Já osobně nemám k technice zrovna kladný vztah, když přijdu k počítači, bojím se, že se rozbije nebo přestane fungovat. A tak jsem si naprosto živě představovala ten rozpad!
I na umělce však přece musí doléhat, že doba se zrychluje, že fandí zkratkovitosti, možná i povrchnosti.
Všichni se nějak přirozeně necháváme strhnout dobou, ve které žijeme. A není to jen naše generace. Vezměte si třeba Viktora Kalabise nebo Zdeňka Šestáka a rok 1968. Dnes by se někdo zase mohl nechat inspirovat třeba covidem! Umění by mělo reflektovat to, co se právě děje, a co můžeme dělat my interpreti, je nabírat inspirace od skladatelů dřívějších epoch a svým způsobem na ně navazovat. To si myslím, že je klíčové: navazovat na to, co již bylo vytvořeno, ale současně přicházet s něčím novým.
Je pro vás důležité publikum?
Ano. Když jste v sále s lidmi, kteří hudbu prožívají společně s vámi, je to to nejkrásnější, co můžete jako interpret zažít.
Co je klíčem k srdcím diváků?
Nemůžete myslet v intencích, že těm se bude líbit to a druhým zase ono. Já k tomu přistupuji tak, že co se líbí mně, o čem jsem přesvědčena, to přijme i publikum.
A co když ne?
(Smích.) Tak také se to stává! A to jsme právě u toho. Existují posluchači, kteří se například opravdu jen velmi těžko sžívají se soudobou hudbou, a občas není lehké se s tím vyrovnat, protože když skladbu hrajete, máte pocit, že se lidem prostě líbit musí. A oni přitom chtějí slyšet Mozarta! Na druhou stranu se stává, že zahrajete kdesi v kruhu přátel hudby Stravinského a lidé jsou nadšeni a děkují vám, že mohli slyšet i něco nového.
Jak jste si pro tento komorní koncert vybírala hudební partnery?
Vyslovila jsem přání zahrát si s Lukášem Pospíšilem, protože jsme před rokem spolupracovali na uvedení Mozartova koncertu právě s PKF a hudebně jsme si velice porozuměli. Marka Kozáka znám již z dob studií, párkrát jsme spolu vystupovali, takže se na něj moc těším. A jinak s Honzou Součkem se známe také z HAMU, měli jsme dokonce možnost zahrát si spolu v dechovém triu s fagotistou Václavem Vonáškem. Tentokrát to bude s Ondřejem Šindelářem.
Jak vnímáte PKF v kontextu jiných pražských orchestrů?
Tak především mám úžasné vzpomínky na to, jak jsem s ní vystoupila ve svých patnácti letech díky soutěži Talent Prahy 5. Byla to má první sólová zkušenost s orchestrem ještě před nástupem na konzervatoř. PKF patří k našim nejlepším orchestrálním tělesům, nejen k těm pražským, ale v celé České republice. Každé naše společné vystoupení ve mně zanechalo krásné dojmy, krásnou atmosféru, protože hráči nejenom že výborně hrají, ale jejich přístup je nesmírně přátelský a vyzařuje z nich silná energie.
Poslední otázka: stále plavete a staráte se o kočky?
(Rozesměje se.) Tak plavu ráda, ale kvůli covidu se poslední rok plavat moc nedalo. A co se týče koček, tak to jsou naši miláčkové, máme jich momentálně doma deset…
Deset?!
… a je to krásné, protože mne naplňují úžasnou energií, nemají žádné starosti, jedna kočička se mnou dokonce cvičí, takže jí vždycky říkám: „Tak dneska bude Mozart!“
Vydrží jakýkoliv repertoár?
No možná byste se divila, ale třeba v soudobém repertoáru se chce občas i přidat, když hraji vysoké tóny. Bohužel nikdy se netrefí čistě, bývá tak o půl tónu vedle.
Skvělá inspirace pro nějakého autora! Děkuji za rozhovor a těšíme se na vás v sezoně PKF!
Anna Paulová
Virtuozita, lehkost, přirozenost a krásný tón společně s neuvěřitelným dechovým fondem, tak se o kvalitách klarinetistky Anny Paulové vyjadřují i ti nejpřísnější kritici. Navzdory mládí (*1993) zabírá výčet jejích soutěžních úspěchů dvacet řádek, stejně jako výčet mezinárodních mistrovských kurzů a stáží, kterých se stihla zúčastnit. Studovala nejen u svých vzorů Sharon Kam či Sabine Meyer, ale i u dalších skvělých interpretů jako Philippe Berrod, Michel Lethiec nebo Reiner Wehle. Mezi její nejcennější soutěžní úspěchy patří účast v semifinále ARD-Musikwettbewerb 2019 v Mnichově a druhá cena v Mezinárodní interpretační soutěži Pražské jaro 2015. Jako sólistka účinkovala s českými, polskými, italskými, portugalskými a ruskými orchestry a je také vyhledávanou komorní hráčkou. S PKF – Prague Philharmonia spojila svůj mladý, leč bohatý umělecký život již několikrát, poprvé v roce 2009 při svém vůbec prvním sólovém vystoupení s orchestrem. Vystudovala Pražskou konzervatoř ve třídě Milana Poláka a Ludmily Peterkové a Hudební fakultu AMU v Praze pod kuratelou Jiřího Hlaváče a Vlastimila Mareše.
