Památce Jiřího Bělohlávka:
Historie PKF – Prague Philharmonia v osobních vzpomínkách

Martin Bialas

Zakladatel Pražské komorní filharmonie (dnes PKF - Prague Philharmonia) Jiří Bělohlávek by se 24. února 2021 dožil 75 let. Při té příležitosti zveřejňujeme osobní vzpomínky houslisty Martina Bialase, které sepsal v roce 2019.

Když mne na konci sezóny požádali o napsání vzpomínek, necítil jsem se dost způsobilý a silný na jejich sepsání. Bylo po náročné sezóně a jako vždy v podobných okamžicích se člověk těší na odpočinek, oproštění od cvičení na nástroj, stresu, který, ať chceme či nikoliv, stejně provází každý koncert, zájezd i starosti veskrze obecné.

Navíc uplynulo už více než čtvrt století od chvíle, kdy se uskutečnil první koncert PKF – Prague Philharmonia, tehdy ještě Pražské komorní filharmonie. Možnost vzpomenout si na všeho, co se  událo v tak velkém časovém úseku, mi připadala nereálná. Přesto jsem požádal o zaslání starých fermanů, dva večery si rezervoval na jejich prostudování a postupně začal z pohádkové myslánky vytahovat tenké provázky již zapomenutých vzpomínek.

Zde vám některé předkládám.

První koncert nového hudebního tělesa svým způsobem předpověděl, že se bude jednat o soubor reprezentativní, mimořádný. U příležitosti státního svátku 28. října 1994 se ve Vladislavském sále Pražského hradu uskutečnil slavnostní večer, jehož součásti byl i koncert pod vedením šéfdirigenta pana Jiřího Bělohlávka. Náš první koncert, v předních řadách vrcholní představitelé státu včele s panem prezidentem Václavem Havlem, přímý televizní přenos, prostor starobylého sálu, nám všem bylo zhruba kolem dvaceti let. To vše působilo vzrušivě, cítili jsme opravdovou hrdost a myslím, že nikoho dodnes nenapadlo, že jsme se po závěrečných ovacích spolu s panem dirigentem odebrali do zákulisí, aniž jsme vyčkali odchodu pana prezidenta. Věřím, že nám toto faux pas bylo prominuto, protože jsme se o osm let později dočkali pozvání k velké společenské i politické události, kterou byl pražský summit NATO. Michal Pavlíček byl požádán prezidentem Václavem Havlem o zkomponování hudební skladby věnované tomuto setkání. Ve své skladbě Oslava svobody vytvořil originální koláž ze slavných děl hudební historie, které propojil vlastními kompozicemi. V novém hávu tak zazněly Vltava, Óda na radost, Marseillaise, Lennonova Power to the People či traditional gospel. Skladba i její provedení měly u hostů summitu nebývalý úspěch. Sám pan prezident Havel vzpomínal, jak mnozí účastníci summitu ještě po letech, ač třeba už v jiných funkcích, při setkání s ním pěli ódy na onen večer a koncert.

Setkání s orchestrem se nevyhýbaly ani hlavy korunované. Když v granadské Alhambře v červenci 2001 začali pobíhat policejní psovodi se svými psy, tušili jsme, že nás na koncertě čeká vzácná návštěva. Proslýchalo se, že koncert navštíví španělský král Juan Carlos I. se svou ženou. Děvčata se již začala učit pukrle, muži úklon do pasu, nicméně Jeho Veličenstvo jako velký sportovní fanoušek dalo nakonec přednost fotbalovému utkání, což byla ovšem zřetelná chyba. Zatímco fotbalový mač vidí každou chvíli, poslech Pastorální a Eroicy v podání PKF – Prague Philharmonia v areálu slavné Alhambry byl příležitostí ojedinělou. Královna Sofie si ale koncert ujít nenechala a po jeho konci neskrývala své nadšení. Jedinou kaňkou na kráse celého večera bylo zbytečné procvičování se v královské etiketě, protože setkání se Sofií Řeckou se zúčastnil pouze pan Jiří Bělohlávek a koncertní mistr orchestru. Kromě dojmů z koncertu se krátká královská konverzace při vzájemném představování věnovala typickému tématu, španělskému počasí... „Do you like it?“

Královna Sofie nebyla jedinou, kdo navštívil některý z koncertů PKF. Vzpomínkový večer věnovaný památce Luciana Pavarottiho a konaný v říjnu 2008 v divukrásných prostorách skalního města Petra v jordánské poušti poctila svou návštěvou královna Ranija-Al Jasín. Odměnou za asi dvou a půlhodinové čekání na místech u notových pultů ještě před samotným začátkem večera byl nejen vrcholný umělecký zážitek s předními interprety světové opery i populárními zpěváky, ale především pokoncertní setkání s touto elegantní královnou Jordánska.

Naše účast na jordánském koncertě věnovaném Lucianu Pavarottimu byla ale především důsledkem pozitivních reakcí na předchozí spolupráci s PKF. V dubnu 2005 nám připadla čest spolupracovat s Mistrem Pavarottim na jeho posledním turné, jehož součástí se stal i koncert v Praze. Maestro se pohyboval již pouze pomocí tříkolového vozítka, kvůli němuž byla k naší zkušebně přistavena speciální rampa. Koncert se pak konal v Sazce Aréně, byl plný těch nejznámějších mistrových repertoárových árii a písní a plný sváteční a elektrizující atmosféry. Zároveň odstartoval naši kooperaci s předními světovými zpěváky. Již v listopadu stejného roku jsme se poprvé setkali s nespoutaným živlem Rolanda Villazóna a opět si potvrdili poznání,  že čím větší umělec, tím sympatičtější člověk. Stejnou zkušenost jsme měli s milou a muzikálně upřímnou Nino Machaidze, perfekcionistou Juanem Diegem Flórezem nebo temperamentní Dianou Damrau. Co je ale všechny spojuje, bez ohledu na jejich přednosti, je to, že jdou do všeho naplno, a to i na zkouškách. Pěvecká galapředstavení se často konají pod širým nebem. Čas od času se tak stane, že se při romantických áriích zlověstně zatáhne obloha, rozburácí hromy a strhne prudký liják. Většinou jsme na tom my hudebníci dobře. Chrání nás střecha nebo plachta, protože jinak bychom nemohli hrát. Až na výjimky, jako třeba na koncertě v italské Monze v červnu 2008. Pódium bylo připravené v královské zahradě, obecenstvo nažhavené na pěveckou superstar Josého Carerrase a… nehrálo se ani onen večer, ani následující. Bohové deště byli proti.

Když v lednu 2000 přijel do Prahy na pozvání PKF klavírista Yefim Bronfman, jednalo se o prvořadou hudební i společenskou událost. V Rudolfinu mu patřily tři večery, na kterých spolu s námi a dirigentem Jiřím Bělohlávkem přednesl všech pět Beethovenových koncertů. To, že bude jeho klavírní hra famózní, jsme předpokládali, ale že z klavíru ve zkušebně, na němž si mnozí pianisté vylámali zuby, udělá Steinway, to nám vyrazilo dech. Bronfmanovu virtuozitu jsme na koncertech doplnili orchestrálními kusy Ludwiga van Beethovena.

Jako „mladý“ orchestr jsme si čas od času dovolili nějaký ten žertík. Po dlouhém úspěšném turné dokáže jeden akord navíc dirigenta zaručeně vykolejit. Nebo na generální zkoušce, kdy jsme již asi dvacet minut čekali na pana dirigenta Bělohlávka a rozhodli se sami začít Beethovenovu Sedmou, nebo když se pan dirigent Bělohlávek po dlouhém čekání na Andráse Schiffa rozhodl začít předehru k Dvořákovu klavírnímu koncertu, doufaje, že sólista během této dlouhé ouvertury stačí přijít. Nebo v Brescii v červnu 2002. Čekalo nás setkání s legendární argentinskou klavíristkou Marthou Argerich. Na programu byl třetí klavírní koncert Sergeje Prokofjeva, náročný jak pro sólistu, tak pro orchestr. Zkouška byla naplánována na dopolední hodiny. Klavíristka nikde. Začátek zkoušky se stále posunoval. Později se rozhodlo, že začneme zkoušet až odpoledne. Sólistka stále nikde. Nakonec, po jejím příletu a odpočinku na hotelu jsme začali zkoušet v pozdních večerních hodinách. Martha hrála tak úžasně, že jsme jí tento „žertík“ rádi a s úsměvem odpustili.

Píše se říjen 2004. Vyrážíme na své první severoamerické turné, ozvláštněné tím, že mimo jiné navštěvujeme největší stát USA Aljašku, který nebývá častou koncovou destinací. Koncertujeme na univerzitě ve městě Fairbanks a v Anchorage. Orchestr vede dirigent Bohumil Kulínský, jenž na rozdíl od mnoha jiných svých kolegů s námi nepotřebuje neustále opakovat již nazkoušený program, a tak nám zbývá čas i na letmé poznávání země, během něhož se snažíme vstřebat co nejvíce zážitků. Projíždíme obrovská území s devastovanou vegetací následkem vln tsunami, které Aljašku v její historii tolikrát zpustošily. Sledujeme ledovce, kroutící se v horských úbočích a koupeme se na konci světa, v horkých pramenech řeky Chena, dál je možné se dostat jen helikoptérou. Téměř o třináct let později se vydáváme na naše druhé turné po Spojených státech. Koncertujeme téměř každý večer, a pokud ne, čeká nás dlouhý přejezd nebo přelet. Za celé tři týdny máme jen jediný volný den, ve Phoenixu v Arizoně. A snažíme se ten den využít do posledního dechu. Jeden z nejznámějších přírodních útvarů na světě, Grand Canyon, v ten den bičuje sněhová vánice. Přesto jsme šťastni. Kdo může o sobě říci, že byl u Grand Canyonu a neviděl ho?

Je červenec 1998. Míříme autobusem severně od jordánského Ammánu, projíždíme palestinské uprchlické tábory, které za desetiletí trvání zásluhou výstavby získávají vzhled měst a vesnic a končíme ve starobylém městě Jerash. Zde, v areálu římského města, pod záštitou místního hudebního festivalu hrajeme unikátní verzi slavné Haydnovy symfonie S úderem kotlů – bez kotlů. Jordánský pořadatel sice kývl na požadavek přistavení tohoto bicího nástroje, ale evidentně nevěděl, o jaký nástroj se jedná. O deset let později přistáváme pár kilometrů severněji, na letišti v Damašku. Hrajeme ve zdejším a pravděpodobně jediném koncertním domě a oblažujeme uši i duše návštěvníků z řad cizinců Schubertovou Nedokončenou a Dvořákovou Sedmou, uši i duše místních pak skladbou syrského autora Zaida Jabriho. V době odpočinku nám v restauraci při zpěvu muezína z minaretu Umajjovské mešity tajně nalévají víno a pan dirigent Leoš Svárovský pod majestátným hradem v amfiteátru antické Palmyry zkouší jeho akustiku zpěvem slavné Cavaradossiho árie Recondita armonia. Cesty do tajemného Orientu ale nekončí, pokračují pravidelnými návštěvami a koncerty v ománské Královské opeře Muscat, spoluprací s nejprestižnějšími sólisty této doby kombinované s odpočinkem ve stínu palm hlubokých wádí, treky horskou divočinou nebo koupáním v blankytném moři za přítomnosti mořských želv, rejnoků či stovek druhů ryb.

Ve vzpomínkách mi zůstává i vynikající interpretace Beethovenova koncertu ruským houslistou Sergejem Stadlerem. Byl také prvním, jemuž byl do rukou svěřen celý večer. Následovali pak především houslisté, kteří si vzali na bedra pozici sólisty i dirigenta koncertu. Maxim Vengerov s námi pro koncertní turné po Itálii nastudoval Šeherezádu Nikolaje Rimského-Korsakova, přičemž se sám zhostil partu sólových houslí. V roce 2011 byl pořadatelem festivalu Pražské Jaro pozván americký houslista Robert McDuffie, s nímž jsme my i pražské publikum zažili tematický večer s názvem American Four Seasons. Koncert se skládal z provedení a vzájemného porovnání dvou „čtyř ročních období“, houslového koncertu The American Seasons Philipa Glasse a čtyř houslových koncertů italského velikána barokní hudby Antonia Vivaldiho, tedy z působivé konfrontace minimalismu a skladby prověřené věky. V roce 2001 jsme se poprvé a v následujících letech ještě několikrát setkali se Shlomo Mintzem. Tento vynikající houslista byl pozván na abonentní koncert PKF k dirigování programu, na němž zazněl mimo jiné i náš reprezentativní kus, Schönbergova Zjasněná noc a zároveň Bruchův Houslový koncert g moll. Spolupráce pak pokračovala účastí na jeho houslové soutěži konané ve švýcarském Sionu, hlavním městě kantonu Valais. Doprovázeli jsme finalisty soutěže, přičemž jejího prvního vítěze, Romana Simoviče z Ukrajiny, jsme pozvali k úvodnímu abonentnímu koncertu sezóny 2003–2004, na němž přednesl svou  oblíbenou skladbu, Brahmsův Koncert D dur.

Japonsko. Země hudbě zaslíbená, zvláště pak české. Alespoň se to traduje. Je více než zřejmé, že každý, kdo do Země vycházejícího slunce přicestuje, ať už je z Německa, Rakouska čí Ameriky, setká se se stejně vřelým přijetím jako Češi přivážející Novosvětskou. Poprvé jsme japonské ostrovy navštívili v říjnu 1996. Program, který nastudoval dirigent Tomáš Hanus spolu se zpěvačkou Zdenou Kloubovou, byl z velké části věnován Mozartovi, česká hudba byla reprezentována naší repertoárovou skladbou, Českou suitou Antonína Dvořáka. Akusticky dokonalé koncertní sály v kterémkoli městě vzbuzovaly náš obdiv, naše hra naproti tomu budila obdiv u japonských posluchačů. Kde jinde ještě dnes zažít potlesk při východu z koncertní budovy než právě v Japonsku? Ale pobyt jsme si užívali i jinak než jen hudebně. Fotografičtí fajnšmekři šmejdili po obchodech s fotoaparáty, elektroničtí fanatici našli ráj v tokijské Akihabaře, gastronomičtí nadšenci si užívali návštěvy restaurací, mnozí pak i klidná zákoutí svatyň, které se skrývají někdy až v neuvěřitelných místech schovaných mezi mrakodrapy. A rychle si zvyknete, že vše je zautomatizované, nikde se nedotýkate nikoho ani ničeho. A pak stojíte v přístavní hale u sopečného jezera Šikocu na severním ostrově Hokkaidó před dveřmi, z jedné strany Japonci, z druhé Češi a dlouho čekáte, komu se první otevřou…, až jeden z nás stiskne kliku.

Jednou z důležitých a dnes spíše již osvětových činností PKF – Prague Philharmonia jsou její nahrávky pro přední česká i světová vydavatelství. Pro Supraphon s námi nazpíval své reprezentativní CD Peter Dvorský, pro toto naše nejznámější vydavatelství jsme nastudovali Mendelssohnovu Skotskou symfonii a Italskou symfonii či pořídili živou nahrávku zahajovacího koncertu festivalu Pražské Jaro 2010, na němž tradičně zazněla Smetanova Má vlast. Pro francouzskou firmu Harmonia Mundi jsme pořídili několik nahrávek, doprovázeli jsme skvělou Isabelle Faust při její interpretaci Druhého houslového koncertu Bohuslava Martinů, francouzského cellistu Jean-Guihena Queyrase a jeho Antonína Dvořáka, sami jsme se blýskli nahrávkou Mozartovy Haffnerovy symfonie a Linecké symfonie. Vážíme si spolupráce s německým DGG, jehož jménem vznikala nahrávka Souvenirs Anny Netrebko při jejím utajovaném prvním pobytu v Praze na jaře 2008. A vzpomínám si i na první natáčení pro tuto renomovanou společnost. Bylo září a my jsme v Rudolfinu dokončovali nahrávání alba Le Belle Immagini Magdaleny Kožené. Vystoupil jsem odpoledne z vozu metra na stanici Staroměstská a již při jízdě na eskalátorech jsem slyšel něco jako... mrakodrapy, New York, letadla... Bylo září, 11. září 2001 a nikdo netušil, že se právě mění svět.

Co se ale nemění, je mladý a pozitivní duch orchestru PKF – Prague Philharmonia. V době vzniku souboru bylo nám nejstarším kolem dvaceti pěti let. Přesto jsme již tehdy byli hákliví na označení „mladý“. Naší devízou totiž byla především profesionalita založená na zkušenostech, které mnozí z nás získali působením v  Mezinárodním orchestru Gustava Mahlera, na práci s předními hráči renomovaných symfonických těles, předními světovými dirigenty a hlavně zakladatelem orchestru, jímž byl Claudio Abbado. Šéfdirigent PKF – Prague Philharmonia Jiří Bělohlávek dostal do vínku muzikanty, kteří chtěli takto pracovat. Probíhá i přirozená obměna členů ansámblu. Například Radek Baborák zamířil do Berlínské filharmonie, Ludmila Peterková se začala věnovat sólové dráze, Petra Šporcla přitáhla komorní hra atd. Na jiná uvolněná místa přišli třeba Oto Reiprich, Judita Škodová nebo Jan Prokop. Po dvaceti pěti letech trvání orchestru je nám, nejstarším zakládajícím členům přesně o tolik let více. Předáváme těm mladším to nejlepší ze sebe a sami od nich čerpáme to, co mnozí už možná zapomněli – mládí, entuziasmus a trochu méně vážnosti. Inu, co napsat závěrem..., snad jen, že právě z těchto důvodů nemám strach o budoucnost orchestru, o budoucnost PKF – Prague Philharmonia.

Děkuji svému kolegovi Janu Adamovi za pomoc při tříbení vzpomínek.