K1 Dvořák. Haas. Janáček

Tenorista Petr Nekoranec uvede na zahajovacím koncertě sezony Komorního cyklu společně s Belfiato Quintetem světovou premiéru vybraných částí Zápisníku zmizelého Leoše Janáčka v úpravě Jaroslava Pelikána (*1970) pro zpěv a dechové kvinteto.

Kdo přišel s tímto nápadem?

Když se mě kolegové z Belfiato Quintetu zeptali, co bych si s nimi chtěl zazpívat, řekl jsem spontánně: „Třeba Zápisník!“ A klarinetista Jiří Javůrek tehdy odvětil: „To není vůbec špatný nápad! Tak mi to zaranžujeme.“

O které části přesně půjde?

Prvních šest písní v původním pořadí, aby z toho vyšel ucelený tvar.

Čím vám přijde verze pro tenor a dechové kvinteto zajímavá?

Vlastně je to geniální nápad. Janáček ve svých orchestrálních skladbách používal dechové nástroje velice rád. Myslím, že toto obsazení vnáší do Zápisníku nesmírně zajímavou barevnost a zvukovost a podtrhuje, když použiji to slovo, jeho „janáčkovskost“.

Jakou máte dosavadní zkušenost s hudbou Leoše Janáčka?

Bohužel jeho opery se mi zatím vyhýbaly obloukem, ale mělo by se to brzy změnit, přespříští sezonu bych měl zpívat Števu v Její pastorkyni. Zápisník zmizelého je první Janáčkovou skladbou, kterou jsem kdy nastudoval.

Jak dlouho ho máte na repertoáru?

Pět nebo šest let.

Je vám blízké téma zakázané lásky?

Myslím, že ano…

Zápisník proslul svým pověstným vysokým c v úplném závěru.

To je pravda a z mého laického pohledu, neboť nejsem skladatel, mi tahle jediná věc na tomto cyklu nesedí a zanechává ve mně vždy takovou zvláštní pachuť. My tenoristé jsme sice zvyklí, že lidé často přicházejí na naše představení nebo koncerty proto, aby slyšeli, zda „dáme“ všechny výšky, o to víc je ale z mého pohledu škoda, že takto nádherná, intimní skladba plná jednoduchosti a upřímných emocí je zakončená něčím, co vás z té krásy trošičku vytrhne. Ale až na ten konec mám tento cyklus opravdu velmi rád. Je nádherně dramaticky vystavěný, inspiruje mě jeho jednoduchost, lidovost, miluji ty náhlé změny, jak harmonické, tak rytmické, kterými Janáček vyjadřuje rozporuplnost mladíka, který prochází situacemi, v nichž se rozhoduje, zda dá přednost srdci, nebo rozumu. Asi nejkrásnější je pro mě píseň, kdy se Janíček budí a zpívá: „Už mladé vlaštúvky ve hnízdě vrnoží.“ Zpěvák zpívá víceméně a cappella a klavír jen odpovídá. V jednoduchosti je krása!

Vy se rozhodujete více srdcem, nebo rozumem?

Já rozhodně srdcem.

Jak vnímáte Leoše Janáčka v kontextu české hudby?

Myslím, že stojí velmi důstojně vedle Dvořáka a Smetany. A co se týče opery, troufám si říci, že je možná ve světě ještě populárnější než tito dva, naprosto po zásluze. Janáček je opravdu nadčasový.

Od zpěváků často slýchávám, jak je těžké najít v Janáčkovi zpěvnost.

Když chcete Janáčkovi porozumět a zpívat jeho hudbu dobře, musíte podle mě mluvit dialektem a vyznat se ve folklóru. Já mám naštěstí hluboké kořeny na jižní Moravě, takže Janáček je pro mě úplně přirozený autor, daleko víc než třeba Antonín Dvořák. Má v sobě obrovskou melodiku, která ovšem není prvoplánová. Občas je zapotřebí poslechnout si některou frázi i několikrát, abyste pochopili, jak je vystavěna. Skrytá melodika, kterou když objevíte, už se jí nezbavíte.

S PKF – Prague Philharmonie spolupracujete pravidelně. Jak vnímáte tento orchestr?

Máte pravdu, PKF je aktuálně orchestr, se kterým se na koncertním pódiu setkávám nejčastěji, jelikož jsou opravdu úžasní ve spolupráci při operních galakoncertech. Nahrává s nimi řada světových pěvců. V tomto oboru je to vážně jeden z nejlepších orchestrů a naše spolupráce je vždycky skvělá. Umí dát do hudby srdce a jsou to úžasní muzikanti.

Text: Iva Nevoralová