Vive la France!

„Joie de vivre“ neboli radost ze života. Takovou příchuť má 28. sezona orchestru PKF – Prague Philharmonia. Její hudební ředitel a šéfdirigent Emmanuel Villaume, zároveň umělecký ředitel Opery v Dallasu, jenž se letos po roční pauze vrací také do Metropolitní opery v New Yorku, v ní zaostřuje na hudbu své rodné země, na hudbu francouzskou.

Francouzské hudbě se PKF pod vaším vedením věnuje dlouhodobě. Jak jde umělecky dohromady vaše francouzská krev s českým srdcem hráčů?

To je dobrá otázka, která však může být i trochu ošidná, protože já sám sebe vidím nikoliv jako dirigenta, ale jako umělce, a nikoliv jako umělce francouzského, ale jako umělce zajímajícího se o všechny roztodivné školy a kultury utvářející svět klasické hudby. Takže se cítím stejně komfortně při dirigování Wagnera a Mozarta, jako když diriguji Saint-Saënse, Debussyho, Ravela nebo Messiaena. Literárně řečeno: nejspíš fakt, že jsem rodilý Francouz, opravdu znamená, že jsem ve světě francouzské hudby více doma a že rychleji reaguji na její barvy a rytmus. Vždy se k vám ale jako bumerang vrátí nutnost pochopit k tomu i Mozarta a Beethovena a získat určitou disciplínu, která závisí na vámi zvolené tréninkové metodě a celkových znalostech klasické hudby. Co se týče orchestru PKF, má ve své DNA znalost hudby 18. století.  Repertoáru z tohoto období se věnuje soustavně již několik dekád. Přesto pokaždé, když s ní uvádím francouzskou hudbu, velice rychle si osvojuje specifický způsob artikulace, která je ve francouzských skladbách velmi zřetelná, čistá, vyžaduje eleganci a lehkost. Na těchto kvalitách společně s hráči již několik let pracujeme. V květnu jsme uvedli na Pražském jaru skladbu Francise Poulenca a já jsem byl až ohromený, jak se orchestr na jedno lusknutí vyladil na správnou notu. Dokonce si vzpomínám, jak mi někdo kdysi po poslechu naší nahrávky Ravel-Debussy-Bizet odvětil, že hrajeme francouzskou hudbu lépe než francouzské orchestry (usmívá se). Proto jsem si řekl, že přišel čas vytvořit sezonu se zaměřením na francouzské autory a sdílet toto jisté zvykové právo i s naším publikem.

Když připravujete sezonu, berete v úvahu charakter orchestru?

Absolutně. Ve hře jsou vždy parametry jako velikost orchestru, typ repertoáru, který můžeme hrát z čistě logistického hlediska, dále dirigenti a sólisté, s nimiž se hráči cítí dobře a kteří perfektně korespondují s představou o sezoně. Já osobně beru rovněž vždy zřetel na vysokou kvalitu sekce dřevěných dechových nástrojů PKF: klarinetů, hobojů, fléten, fagotů. Co se týče výběru repertoáru, vycházím z toho, že nabízíme určitou interpretační svěžest a jinakost a také nezaměnitelnou virtuozitu ve způsobu, jakým skladby hrajeme. Abychom mohli konkurovat, musíme přemýšlet, jak propojit dirigenty, sólisty a skladby neotřelým způsobem. Praha je v nabídce klasické hudby velmi silnou, konkurenční destinací.

V sezoně se objevuje mnoho skrytých klenotů francouzské hudby. Jaký byl klíč k jejich výběru?

Již to mnohokrát zaznělo: v PKF se snažíme všechny aspekty, o kterých jsem mluvil, spojit v soudržnou, koherentní sezonu, ovšem se zachováním jedinečného charakteru každého jednotlivého večera. Koncert může mít muzikologicky skvělou myšlenku, stále to ale musí být zajímavý koncert pro všechny úrovně publika! V něm nesedí jen hudební fajnšmekři, muzikologové, teoretici umění nebo novináři, ale také milovníci hudby výjimeční ve zcela jiných oborech. Na to musí dramaturg vždy myslet. Důležitý je zážitek, měřítkem vyprodaný sál. Nevěřím v program, o kterém již předem vím, že bude pro publikum příliš těžký. Což ovšem nevylučuje zařadit do programu i některé skladby složitější. Když hrajete v jednom večeru Debussyho a Ravela, je vhodné zařadit k nim dílo Bohuslava Martinů, který má vazby na francouzskou školu, byť jeho hudba nemusí být šálkem kávy občasného návštěvníka koncertů klasické hudby. V tomto kontextu ale dává její zařazení hluboký smysl, a navíc tuto hudbu divák uslyší v souvislostech, které mu ji pomáhají pochopit. Jde o dlouhý proces získávání důvěry publika a těžký balanc, který řešíte napříč celou sezonou. Letos nabízíme skladby, které jsem například já osobně nikdy živě neslyšel. Pro mne to je důvod, proč na koncert jít. Každý má ale svou vlastní motivaci.

Pokud tedy dobře rozumím, je pro vás důležitý koncept.

Ano, ale nesmí být jediným hnacím motorem. Máte koncept muzikologický, sociálně-historický, ale je zde ještě jeden další, zcela nekompromisní: koncert musí být příjemný, zábavný a pro diváka obohacující.

Definoval jste právě svou misi dramaturga?

Možná ano. Snad bych jen ještě dodal jednu důležitou věc, a sice prezentovat klasickou hudbu neotřele a nově.

Je cílem spíše podněcovat zvědavost publika, nebo ho vzdělávat?

Nerad publikum vzdělávám! Nemám to slovo rád. Vnímám jej trochu jako výraz povýšenosti. Publikum přece nejsou žáci ve škole! Ale líbí se mi myšlenka nabídnout lidem příležitost, aby svůj obzor obohatili o nový repertoár, a stavět je před nové výzvy. Pokud někdo říká, že se mu určitá skladba nelíbí, většinou ji vlastně ve skutečnosti vůbec nezná. Potřebujeme porazit takové předsudky, ale je žádoucí to udělat cestou, která není blahosklonná a má správné dávkování i plán. Jistým způsobem jde vlastně o proporce. Pokud bychom měli k dramaturgii pouze edukativní přístup, lidé to vycítí a odejdou jinam. Takže když se vrátím k vaší otázce, ano, je to více o zvědavosti.

Je objevování neznámých či nových děl motivací i pro orchestr?

Teď musím být velmi opatrný, co odpovím! (Usmívá se.) Když se jedná o neznámý romantický repertoár či repertoár řekněme 20. století, tak jsou hudebníci většinou velmi dychtiví objevovat a mají velký zápal. Když ale dojde na  řekněme někdy lehce agresivnější soudobou hudbu, tak se pohledy hudebníků, publika a kritiků mnohdy velmi rozcházejí. V takovém případě existuje, jak se říká, mnoho náboženství. Takže občas to chce vyjednávat a mít otevřenou mysl. Jsou skladby, se kterými orchestrální hráči souzní, a jiné, které sice s radostí nastudují, ale jsou rádi, že se posunou k dalšímu repertoáru. Takový je život orchestru. Když se ale podíváte do doby, kdy žil Mozart, tak vedle jeho skladeb vznikaly tisíce dalších, které po prvním uvedení upadly v zapomnění. Ne každé soudobé dílo je vždy to vítězné. V Dallasu například objednáváme v průměru každé dva roky novou operu. A pouze jedna ze dvou zůstává na kmenovém repertoáru. Ostatní zahynou. To ale neznamená, že bychom měli na soudobou hudbu rezignovat!

Otázka ale nesměřovala čistě na hudbu soudobou, ale třeba na Gounoda či Saint-Saënse. V sezoně PKF jsou skladby, o kterých si troufám tvrdit, že je spousta hráčů bude mít na pultech poprvé v životě.

Toto je pro ně ovšem extrémně vzrušující! Protože náhle zjistí, že mohou s autorem, kterého mají velice rádi, vést úplně novou konverzaci! Takže objevují neznámé u někoho, kdo pro ně není zas až tak neznámý. My hudebníci se skladateli souzníme. Já například vedu neustálý dialog s Mozartem a mnohokrát jsem si s ním „popovídal“ s velkou radostí o tématu, o kterém jsme spolu ještě nikdy „nemluvili“. Cítíte se jako průkopník, jako pionýr, který se vydá za hranice zakreslených map do míst, která ještě nejsou probádána. To je vždy velmi vzrušující!

Jaké byly vztahy mezi francouzskými skladateli, které v sezoně PKF uslyšíme?

Věděli o sobě, co kdo dělá, co píše ten druhý. Všichni většinou studovali na Pařížské konzervatoři, měli stejné učitele, někteří byli učiteli těm mladším. Takže zde zcela jistě fungoval princip komunity, nebo řekněme školy, která se ovšem vyvíjela velmi různorodě a v níž se utvářely různé proudy. Mluvíme-li o škole francouzské, znamená to, že bereme vždy v potaz inspirace a reakce na hudbu německou. A platí to i naopak – francouzská hudba byla potravou pro německé a italské skladatele. V průběhu 19. století se francouzská hudba snažila nějakým způsobem samu sebe znovu definovat, najít svou identitu a vyhranit se vůči ostatním evropským školám. Všichni francouzští skladatelé, o kterých mluvíme, dokonce i akademik-samotář Saint-Saëns, hledali odpověď na estetické ideály doby. Chtěli zjistit, po čem prahlo publikum a jak se vyvíjela hudba v závislosti na zjednodušování, či naopak tříbení francouzského jazyka. Jedním z takových „influencerů“ byl Hector Berlioz, který v sobě vstřebal principy italské a německé školy, aby je pak následně všechny zbořil. Měl tak vysoké estetické ambice, že se postavil do čela modernismu s touhou najít nový estetický ideál. Rozšířil možnosti instrumentace, a dokonce vytvářel nové nástroje. Bez Berlioze by nebylo žádného Wagnera, byť se to Wagner snažil popřít a Berlioz z toho byl velmi rozhořčený a zatrpklý. Mou soukromou teorií či domněnkou je, že Berlioz dokonce předvídal věci, které přišly až o století později, například minimalistickou, repetitivní hudbu. Všechny jeho skladatelské počiny v tomto směru byly samozřejmě ve své době negovány, protože je nikdo nechápal, bylo příliš brzy, aby dávaly smysl. Dalším takovým příkladem je Claude Debussy. Ten přišel se zcela novým harmonickým jazykem, jenž vnímal puls nové doby a hledal odpověď na otázky, které si kladla tehdejší společnost. Debussy zásadně změnil styl tvorby francouzských skladatelů, kteří přišli po něm. A Maurice Ravel? Ten rozhodně netoužil po revoluci jako Debussy, byl více řemeslníkem, který ovšem nesmírně posunul vývoj v oblasti instrumentace a výtěžnosti nástrojů. Nakonec je však i on vnímán jako jedinečný hlas, minimálně stejně unikátní jako Debussy. Zajímavou postavou byl Georges Bizet, který přinesl revoluci do žánru opery. Propojil expresivitu, dramatičnost, scénografii, orchestraci i výběr námětu. Aby však všichni tito skladatelé prolomili tradice, museli vstřebat umění svých současníků, takže zde probíhal neustálý dialog. Proto se nebojím mluvit o rodině francouzské hudby, která v sobě pěstovala smysl pro hledání nových cest, jak komunikovat s dobou, jak korespondovat se současností.

Německý klarinetista a skladatel Jörg Widmann, se kterým PKF společně s vámi excelovala v koncertu na letošním festivalu Pražské jaro, se v jednom rozhovoru zmínil, že podle něj přišli někteří skladatelé buďto příliš brzy, nebo příliš pozdě. Nebyl to i případ Bizeta a Berlioze?

Myslím, že Bizetova tragédie tkví v tom, že zemřel tak mladý. Navíc s pocitem prohry. Jen několik skutečných přátel ho podporovalo v jeho hledání a vyvracelo myšlenku neúspěchu. Jak mohl tušit, že se Carmen stane nejhranější operou všech dob a ovlivní celé generace skladatelů?! Berlioz podle mě přišel absolutně v pravý čas, byť nebyl zcela vyslyšen. Ale i Beethoven věděl, že píše pro budoucnost. A Berlioz to věděl také. Jsem si tím jist.

Skutečně?

Ano, byl si toho jednoznačně vědom a věřil v sebe sama a ve svůj talent. Stejně jako Wagner, který sice toužil po okamžitém úspěchu, ale jeho lepší já si rovněž velice dobře uvědomovalo, jakou úlohu sehraje jednou v historii umění. Bach z velmi intelektuálního pohledu sumarizoval hudbu s plnou znalostí toho, co se dělo před jeho příchodem a o čem byla v jeho době. Sám ale psal tak, že předběhl svou dobu o čtyři století, s předzvěstí naprosto neuvěřitelné modality. Otázka, zda by byl Bach Bachem, kdyby se narodil o padesát let dříve nebo o dvě století později, je absurdní. Možná se tak lze ptát v případě Ravela. Bylo v něm něco velmi klasického, co popíralo lomoz moderní doby. Ale i tak je jeho práce dílem ukotveným v době svého vzniku, tedy převážně ve 20. století. Takže spíše publikum není vždy připraveno, skladatelé jsou ale určitě pevně spjatí se svou dobou.

Jaký byl přínos Saint-Saënse?

Saint-Saëns byl neuvěřitelně talentovaný, skutečně neuvěřitelně. Dařilo se mu vytvářet krásný zvuk, pracovat s orchestrací způsobem do té doby nevídaným. Ale v určitém směru byl ve své základní estetice jaksi konzervativní. Z tohoto pohledu je velmi podivným objektem, což ho ale vlastně dělá zajímavým! Byla by přece škoda, kdyby v muzeu visely jen obrazy Leonarda da Vinciho… Saint-Saëns pro mne mezi těmito „necentrálními“ skladateli zaujímá velmi vysokou pozici. Budeme s PKF hrát jeho Druhou symfonii, která se uvádí jen sporadicky, což mimo jiné prozrazuje, jak špatně Francouzi brání svůj repertoár. Hrají Debussyho, Ravela, ale musel přijít až britský dirigent (Colin Davis, pozn. red.), aby se prosadil Berlioz. Stejně tak se francouzští akademici dívají spatra i na Saint-Saënse. Já si ale myslím, že je to výjimečný skladatel a že hrát jeho kousky je nesmírně zábavné. Jak říkáme my Francouzi, je v nich „joie de vivre“, tedy elán a energie, které jsou absolutně skvělé.

V programu mne zaujalo ještě jméno Alberta Roussela. Jak vnímáte tuto postavu vklíněnou mezi Debussyho a Ravela?

Nejsem specialistou na Rousselovu hudbu, ale vždycky mě velice zajímala, zejména její řemeslné zpracování. Roussel byl v tomto směru skutečný mistr. Možná, že jeho hlas není tak silný jako Clauda Debussyho nebo Maurice Ravela. Možná jeho ambice ani nebyly tak velké. Nebo se možná právě Roussel narodil v nesprávném čase! To ale neznamená, že by se neměl hrát. Slyšela jste od něj něco?

Poslechla jsem si suitu, která zazní v sezoně, a byla jsem z ní naprosto nadšená! Trochu mi to připomnělo naši nedávnou debatu o Jeanu Cocteauovi.

Ano! Literatura je dobrý příklad. Lidé, kteří ji studují, dokážou akceptovat různé úrovně, velkou skupinu minoritních autorů, kteří jen matně iniciovali revoluční změny, ale z určitého úhlu se dívali na věci velmi zvláštním způsobem. Cocteau je přesně jedním z nich a já na něj v tomto ohledu velmi často odkazuji. Roussel se mu opravdu velice podobá. Vývoj estetiky 20. století byl tak dynamický, radikální a agresivní, že velmi lehce zapomínáme, že i zde lze vysledovat určitý vývoj. Dnes však již máme dostatečný odstup, abychom prozkoumali i autory, kteří byli zapomenuti a odsunuti na okraj cesty. Když se do nich znovu zaposloucháte, říkáte si: „Wow, to zní opravdu skvěle, jaká zvláštní příchuť, nálada, vůně!“ Tento pohled je nejen velmi relevantní, ale i zajímavý.

Jakou roli sehrála ve francouzské hudbě Velká francouzská revoluce?

Definitivně změnila intelektuální pohled na svět a jejím výsledkem byla jistá demokratizace umění. Všechna díla, která vycházela z revoluční myšlenky, zkrátka fungovala. V hudbě zasáhla hlavně operu, jež byla najednou přístupná všem společenským vrstvám, protože bylo možné zakoupit si i levnější vstupenky na galerii, a tak se v opeře začaly mísit různé společenské vrstvy, od králů a aristokratů po měšťany a obchodníky. Také výběr témat byl mnohem otevřenější. Souviselo to s celkovými společenskými změnami.

Jak se cítíte jako Francouz, který bude v Praze prezentovat hudbu své rodné země?

Jsem šťastný! Ale není to o francouzské hudbě. Jsem šťastný, že mohu sdílet hudbu, kterou mám rád!

Přece jenom zde ale mohou být jistá očekávání?

To určitě, ale opět říkám, že je neshledávám správnými. Tyto nálepky jsou velmi ošidné a nebezpečné. Západní klasická hudba není hnána národností. Je součástí celoevropské historie a my tuto myšlenku musíme hájit a pěstovat více než kdy jindy. Hudebníci k tomu mají velmi silný mandát.

Máme za sebou téměř dva roky s covidem. Vstupuje umělecký svět do nové sezony pozměněn?

Ano. Změnili se jak výkonní umělci, tak publikum a změnil se pravděpodobně i celý průmysl v oblasti klasické hudby. Co nám covid přinesl? Vědomí, že jako instituce musíme zanechávat dvojitou stopu: hrát živé koncerty tak často, jak je to jen možné, a k tomu si budovat silnou přítomnost v online prostředí, a to nejen skrze streamy koncertů, ale i nabídkou jiných produktů. Je to ovšem změna, která byla před covidem tak jako tak na spadnutí, krize ji jen akcelerovala.

Dnes jsou však lidé online kulturou evidentně unaveni.

Na druhou stranu, díky internetu jim byl poslední rok dopřán opravdu nevídaný přístup k umění. Samozřejmě mnozí postrádají kouzlo živých koncertů, této přidané hodnotě dnes publikum rozumí více než kdy jindy. Také se zrodil fenomén skutečně fyzické potřeby hudby. Stejně jako jsme pochopili, že musíme chránit naše životy, naše zdraví, tak si mnozí z nás uvědomili, jak důležité je chránit a opatrovat i naše duše a mysl. A v neposlední řadě se potvrdila extrémní lidská potřeba sdílení v komunitě.

Jak z této krize vyšla PKF? Oslabena či posílena?

Podle pořekadla: „Co nás nezabije, to nás posílí!“ Myslím, že jsme mnohem silnější umělecky. Orchestr je ve vynikající kondici, dobře „vyladěn“, mezi mnou a hráči je velmi silná vazba a všichni zahraniční umělci, kteří s námi kdy spolupracovali nebo se s námi spolupracovat chystají, nahrávací společnosti i organizátoři koncertů jsou ohromeni, v jak dobré formě se PKF po covidové pauze nachází, a hodnotí orchestr jako klenot, který je zapotřebí uchránit. Nyní nás čeká spousta práce – mě, management i správní radu PKF – definovat dlouhodobě udržitelnou strategii financování orchestru, ale to je nikdy nekončící příběh PKF už od dob jejích začátků. Snažíme se předjímat další následky covidu a reagovat, jak nejlépe umíme. A více než kdy jindy potřebujeme podporu našich příznivců. Máme několik individuálních mecenášů, kteří jsou k nám neuvěřitelně štědří, máme také spolupracující instituce, sponzory, kteří nám velmi pomáhají a zůstávají s námi i v těchto nelehkých časech, je tu Ministerstvo kultury a hlavní město Praha, které nám podávají pomocnou ruku. Nejsme státní institucí, která má v uvozovkách v popisu práce „nabízet kulturní službu“. Náš projekt má nádech osobní mise.

Podepsal jste s PKF kontrakt na další tři roky. Jaké máte s PKF plány?

Rád bych pokračoval v objevování nového repertoáru, zúročil všechna společná léta, upevnil pozice toho, co jsme společně vybudovali, a pomohl PKF stabilizovat se finančně. Stále je zde prostor posouvat se dál a dál. Dáváme lidem něco, co nikde jinde nenajdou. Jsem o tom hluboce přesvědčen a udělám vše pro to, aby to bylo vidět. Mám velmi nabitý kalendář a mnoho krásných příležitostí, když ale přijedu do Prahy a pracuji s PKF, zažívám naprosto jedinečné chvíle. Z pohledu uměleckého i z pohledu určité smysluplnosti života je pro mne tato spolupráce jednou z nejdůležitějších misí, které mne v životě potkaly.

Emmanuel Villaume

„Villaume má téměř jedinečnou schopnost splatit hudební dluh nedoceněným dílům a v očích posluchačů tak posunout jejich hodnotu o několik stupňů výše,“ napsal o Emmanuelu Villaumovi deník Chicago Sun-Times. Přesně tuto kvalitu zúročuje šéfdirigent a hudební ředitel PKF — Prague Philharmonia v letošní sezoně orchestru. V čele PKF stojí od roku 2015 a devátým rokem rovněž působí na postu hudebního ředitele Opery v Dallasu. Rozdvojen mezi Evropou a Amerikou, cestuje po světě s tisícistránkovou Antologií francouzské poezie, v jeho knihovně najdete i Spinozovy spisy či dílo Martina Heideggera. Pravidelně se vrací do nejprestižnějších operních domů a koncertních sálů světa, byť i jeho kariéru na čas přerušila vynucená covidová pauza. Z několika předchozích sezon jmenujme spolupráci s Metropolitní operu v New Yorku, Deutsche Oper Berlin, Gran Teatre del Liceu v Barceloně nebo Královskou operou Covent Garden, kde v lednu 2020 slavil úspěch s provedením Pucciniho Bohémy. Na podzim roku 2021 se vrací do MET v New Yorku a na svou domovskou scénu v Dallasu. Vedle operní tvorby se aktivně věnuje i spolupráci se symfonickými tělesy. Dirigoval Losangeleskou filharmonii, Chicagské, Montrealské, Sanfranciské, Houstonské a Bostonské symfoniky, Královskou filharmonii v Londýně, Orchestre de Paris, Orchestre philharmonique de Radio France, NHK Symphony Orchestra v Tokiu a řadu dalších. V roce 2008 vystoupil s Čínským národním operním orchestrem v rámci Letních olympijských her v Pekingu. Na svém kontě má řadu mezinárodně ceněných nahrávek s Annou Nětrebko, Dianou Damrau, Angelou Gheorghiu, Bryanem Hymelem nebo debutové album tenoristy Benjamina Bernheima natočené společně s PKF pro vydavatelství Deutsche Grammophon. Emmanuel Villaume se narodil v roce 1964 ve Štrasburku a vystudoval hudbu na zdejší konzervatoři. Posléze pokračoval ve studiích na pařížské Sorbonně, kde získal diplom v oboru literatura, filozofie a muzikologie. V letech 2001 až 2010 působil jako hudební ředitel festivalu Spoleto v americkém Charlestonu. Je držitelem čestného doktorátu University of Indianapolis.