Umění je štěstí jiného druhu
Je krásný červnový den a v jedné z útulných pražských kaváren se u jednoho stolu scházejí tři mimořádné osobnosti: ředitelka donátorské koncertní řady PKF — LOBKOWICZ abonmá Dana Syrová, šéfdirigent PKF Emmanuel Villaume a jeden z nejštědřejších mecenášů orchestru PKF Julius Prüger. Z dálky k nám doléhají zvuky ulice – připomínka rychlého světa tam venku – a v tichu našeho koutku se rozbíhá jedinečná debata nejen o donátorské koncertní řadě PKF — LOBKOWICZ abonmá, ale i o skrytých stránkách soukromého dárcovství v Evropě a USA.
Pane Prügere, jaká byla vaše cesta k mecenátu?
JP: Velmi prozaická. Jedna známá se mne zeptala, zda v Praze nechci podporovat umění. Žil jsem předtím třicet let ve Vídni, kde jsem byl pravidelným návštěvníkem Vídeňské státní opery, ale v Praze jsem žádné podobné aktivity neměl. A tak jsem začal podporovat PKF a další kulturní instituce i jednotlivé umělce. Utratil jsem na to opravdu hodně peněz. (Usmívá se a ukazuje si na srdce.)
DS: Julius byl u úplných začátků PKF – LOBKOWICZ abonmá, když jsme přemýšleli, jak bude tato řada vypadat a jak se bude v jejím rámci orchestr PKF prezentovat: ve čtyřech koncertech ročně s centrálním hudebním tématem, kolem kterého je vystavěn další mimohudební, řekněme společenský koncept s výlety do historie, možností vidět Lobkowiczké sbírky a setkávat se s přáteli orchestru. Taková je osa této koncertní série, včetně toho sdílet toto všechno ve velmi intimním, mimořádně krásném prostředí Lobkowiczkého paláce. Základní myšlenkou se tedy stalo sdílení společné vášně, model, který zafungoval prakticky okamžitě.
Stál za vaším rozhodnutím být mecenášem PKF formát této řady, nebo spíš kvalita orchestru PKF?
JP: Obojí, včetně možnosti osobně se v rámci PKF — LOBKOWICZ abonmá setkat s rodinou Lobkowiczů.
DS: My formát lobkoviczké řady jednoduše milujeme. Za vším, co v těchto večerech nabízíme, se skrývá nějaký osobní příběh. Zastavujeme se v čase a přemýšlíme, jaké to asi bylo žít dvě století nazpět. Odkrýváme bohatost naší historie a dáváme ji do kontextu s naším současným životem. Letos na podzim náš čekají dva krásné večery se Stefanem Dohrem a Bomsori Kim, na jaře přijede violoncellistka Camille Thomas, jeden z večerů bude patřit tradičně Emmanuelovi. Opět se budeme tak zvaně setkávat s příběhy umění, což je podtitul a jisté motto celé této série. A před nedávnem se navíc otevřela nová část expozice Lobkowiczkých sbírek.
Jak si tato řada stojí, co se týče jejích podporovatelů?
DS: Celá idea stojí na zakoupení donátorského předplatného. Abonentní vstupenky jsou přenositelné, takže můžete vzít na jeden koncert svou rodinu a na další své přátele či obchodní partnery. Máme velmi silný, stabilní základ předplatitelů, který se daří postupně rozšiřovat.
Pane šéfdirigente, máte zkušenost s mecenáši jak v Evropě, tak v USA. Dají se u nich najít nějaké společné rysy?
EV: Ve Spojených státech je dnes pojem individuálního dárcovství v kulturním sektoru naprosto běžný a je nedílnou součástí celého systému podpory umění. Ale pozor, existují zde určitá specifika, mezi něž patří i daňové pobídky. Navíc jsou zde rodiny, které podporují umění po celá desetiletí. Setkal jsem se s tím v Charlestonu i během svého současného působení v Dallasu. Prakticky každý, kdo věří v důležitost nějaké instituce, ji podporuje podle svých finančních možností – jev v Evropě mnohem méně běžný. Lidé v Evropě to dělají daleko více ze svého osobního přesvědčení, svou roli zde hrají nejen rodinné tradice, ale také jistý druh víry, že je umění důležité, že určitým pozitivním způsobem mění společnost, a mecenáši chtějí v tomto procesu sehrát určitou roli. Věří nejen v instituci, ale i v lidi, kteří ji utvářejí, a získávají si k nim skutečně velmi silný a vřelý vztah. Chodí na koncerty, zvou na ně své přátele, mají osobní vazby k hráčům, k managementu. Vědí, že je potřebujeme. Bez lidí jako Julius by PKF poslední rok zřejmě nepřežila. V Dallasu mám mecenáše, kteří mi říkají: „Prosím vás, dáme vám určitě nějaké peníze, jen po nás nechtějte, abychom chodili do opery!“ „Dobře, když mi dáte dvojnásobek, nebudu vás nutit!“ odvětím s nadsázkou. (Usměje se.) Zde v Evropě jsou oproti tomu lidé, kteří v sobě mají skutečnou vášeň pro umění. Takže když jste pak na pódiu, hrajete zčásti i pro publikum, s nímž máte naprosto výjimečné vztahy.
Mohou být právě daňové pobídky tou zcela zásadní motivací?
EV: Vím, kam svou otázkou míříte, ale musíme si říci, že USA jsou v tomto směru velmi specifickou zemí. Pokud vložíte nějakou část svých příjmů do nadací nebo do nějaké charity, musíte tak učinit každý rok, abyste daňové úlevy získal. Takže firmy i jednotlivci potřebují podporovat neziskový sektor, je to vlastně součástí jejich byznysové strategie. V případě lidí jako Julius se ale bavíme o jejich vnitřním přesvědčení.
Žijeme v době, kdy se neziskové organizace předhánějí ve vymýšlení roztodivných fundraisingových programů. Nepodrývá se tím samotná podstata dárcovství?
DS: Jako instituce potřebujete mít nástroje a určitou strukturu, které vám pomáhají vysvětlit lidem, co vlastně nabízíte, jak funguje vaše instituce, proč potřebujete jejich peníze a jak tyto prostředky využijete.
EV: Já bych byl možná trochu přímočařejší a vztáhl tuto otázku konkrétně na PKF. Je podstatné lidem vysvětlit, že PKF není příspěvkovou organizací, to znamená, že nemá svého zřizovatele, z jehož rozpočtu by byla plnohodnotně celoročně saturována. Její soběstačnost se před covidem pohybovala mezi šedesáti až sedmdesáti procenty. To je v porovnání s jinými orchestry mimořádně vysoké číslo. Za stávající situace, kdy vypadly příjmy z prodeje vstupenek a zejména z koncertní činnosti, což je nejdůležitější položka rozpočtu, je však PKF více než kdy předtím závislá na pomoci svých partnerů a mecenášů. Chceme-li přežít a kvalitně fungovat, potřebujeme dlouhodobě pracovat v režimu profesionální neziskové organizace. Fakt, který vás jako instituci tlačí precizně definovat svůj význam a mít byznysovou disciplínu. PKF ze své podstaty a z důvodů, které jsem už zmínil, pracuje na budování tohoto systému již mnoho let a myslím, že v tomto směru dosáhla velmi profesionální úrovně. Máme jednoznačně důvod být na sebe hrdí. Víme, že jsme jedineční, a těší nás, že máme ve své blízkosti podporovatele, kteří jsou si toho vědomi a přispívají svým dílem do této skládačky. V tak specifické oblasti, jakou je klasická hudba, je to o rovnováze. Práce s dárci je pro nás do budoucna cesta k větší finanční stabilitě.
Jakou strategii tedy PKF volí vůči svým donátorům?
DS: Naše vazby s dárci a podporovateli se zakládají na dlouhodobé spolupráci. Mnoho z nich podporuje orchestr již mnoho let, jsou stálými předplatiteli sezon a vnímají PKF jako součást svého života. A to přesně chceme.
Velmi přímočará otázka: Může umění soupeřit s živelními katastrofami a nemocnými dětmi, když to řeknu takto otevřeně?
EV: Stávající prezident správní rady Opery v Dallasu, který je zodpovědný za finanční stabilitu instituce a předtím předsedal správní radě jedné nemocnice, se mi před časem svěřil: „Ó můj Bože, tady je to o tolik obtížnější!“ Otázka však nestojí, co je potřebnější, zda umění, či podpora hladovějícím dětem. Podle mne je správné a nutné podporovat obojí. Stejně jako potřebujeme naplnit žaludky, potřebujeme živit i svou duši. Zažil jsem nesčetněkrát, jak umění zcela změnilo život člověka, jeho pohled na svět. Navíc je krásné, když člověk demonstruje svou štědrost nikoliv exkluzivně, a dokonce vnímám jako nepřístojné tuto exkluzivitu po dárcích vyžadovat. Ale není pochyb, že shánět peníze v určité oblasti může být daleko těžší než v jiné.
Vy jste, pane Prügere, takto „dvojkolejným“ mecenášem?
JP: Ano. Vedle umění jsem za svůj život věnoval opravdu hodně prostředků na výzkum rakoviny a vždy, když jsem mluvil s nemocnými dětmi, cítil jsem nejen obrovskou bolest, ale i obrovské štěstí, že mám tu možnost jim nějakým způsobem pomoci. Umění podporuji proto, že mi tuto bolest kompenzuje. Je to štěstí jiného druhu a možnost, jak se obklopit zajímavými lidmi.
EV: Samozřejmě v rámci uměleckých institucí už může jít o jistý druh soutěže, byť by tomu tak podle mého být nemělo. Ale právě to nás nutí obhájit svůj význam a důležitost, komunikovat precizně naše poslání a to, co děláme pro společnost. Na tom je přece mnoho pozitivního. Je to jistý stimul.
Víme, jak si Česká republika stojí v oblasti dárcovství?
DS: Nedávno jsem dohledávala čísla, jak je na tom Česká republika ohledně individuálního a firemního dárcovství, a podle posledních statistik Fóra dárců a Nadace Via, instituce, které pravidelně tyto údaje monitorují, je soukromý sektor v České republice mimořádně štědrý, byť daňové pobídky nejsou vysoké. V roce 2019 lidé darovali na dobročinné účely téměř osm a půl miliardy korun (zhruba polovina toho, co do neziskových organizací vkládá dle statistik z let 2005–2017 průměrně ročně stát, pozn. red.), z čehož podpora kultury činila zhruba deset procent. A to není zdaleka částka konečná, protože jsou zde dárcovské formáty, například DMS, které si nemůžete odečíst z daňového základu, takže je lidé neuvádějí ve svých daňových přiznáních. Reálně může být toto číslo tedy ještě mnohonásobně vyšší. A to je důležité si říci nahlas: „Lidé v České republice jsou neskutečně štědří!“ Mnoho z těch, kteří podnikatelsky uspěli v posledních třiceti letech a kteří hledají další smysl svého života, cítí potřebu vytvořit si nástroje, přes které přispívají do společnosti. Takže já osobně vidím dárcovství v naší zemi velmi pozitivně. Myslím, že vůle lidí dávat a starat se o společnost roste.
V kontextu všeho, co zde zaznělo: proč by ti, kteří chtějí svými penězi podpořit kulturu, měli zaostřit na PKF?
EV: Orchestrů samozřejmě existuje celá řada, nabídka je velmi bohatá. Ale naši roli vnímám jako velmi unikátní. Jsme orchestrem menšího typu, jehož znaky jsou virtuozita, absence jakékoliv hudební rutiny a snaha neustále hledat nové cesty. Otevíráme lidem dveře do světa špičkových umělců způsobem, který je nezastrašuje, ale naopak nabíjí energií. Reprezentujeme to nejlepší z českého interpretačního umění a v zahraničí jsme respektovaným a pořadateli žádaným nositelem české hudební tradice. Pracuji s hudebními tělesy po celém světě, ale takové zaujetí, takovou oddanost hudbě, jakou cítím z hráčů PKF, takovou nenajdete jinde na světě.
DS: Pro mne jsou u PKF klíčové osobní příběhy a přátelské vazby. Každý dárce je totiž velmi odlišný a často to není jen o umění, ale o komplexním přístupu. Pracujeme s dárci z oblasti IT, investic, průmyslových a dalších odvětví. Ti všichni vnímají PKF jako bonus, jako místo, kde si mohou odpočinout, odreagovat se, zapomenout na své starosti. PKF je pro ně více než jen koníčkem, ztělesňuje skutečnou vášeň. A to si chceme za každou cenu uchovat.
JP: Vše již bylo řečeno a já jen dodám, že pro mne je PKF dárkem, kterým mohu obdarovat své přátele a rodinu, a to mě dělá šťastným.
